Vˇerní až do smrti
93
nepˇrátelé, nezaleknu se falešných svˇedk˚u, kteˇrí se jednou budou
muset odpovídat za své lži pˇred velkým Bohem, jehož nic nem˚uže
oklamat.” (Bonnechose, sv. 2, str. 151)
Jeroným si dˇelal výˇcitky kv˚uli tomu, že zapˇrel pravdu: “Ze všech
hˇrích˚u, které jsem spáchal od svého mládí, žádný tak netíží mou
duši a nevyvolává tak ostré výˇcitky jako ten, který jsem spáchal na
tomto osudném místˇe, když jsem schválil nespravedlivý rozsudek
vynesený nad Viklefem a nad svatým muˇcedníkem Janem Husem,
mým uˇcitelem a pˇrítelem. Ano, doznávám a prohlašuji s hr ˚uzou, že
jsem hanebnˇe ztratil odvahu, když jsem ze strachu pˇred smrtí zatratil
jejich uˇcení. Proto prosím Všemohoucího Boha, aby mi ráˇcil odpustit
mé hˇríchy, obzvláštˇe pak tento, nejohavnˇejší ze všech.” Pak ukázal na
své soudce a rozhodnˇe prohlásil: “Odsoudili jste Viklefa a Jana Husa
ne proto, že by jejich p˚usobení otˇráslo základy církevního uˇcení,
ale prostˇe proto, že pranýˇrovali hanebnosti páchané duchovenstvem
—
jeho okázalost, nadutost a všechny neˇresti prelát ˚u a knˇeží. To, co
tvrdili a co nelze vyvrátit, tvrdím a hlásám i já.”
Jeho ˇreˇc byla pˇrerušena. Preláti byli vzteky bez sebe; kˇriˇceli:
“
Což je zapotˇrebí dalšího d˚ukazu? Zde vidíme na vlastní oˇci nejza-
tvrzelejšího z kacíˇr ˚u!”
[80]
Jeroným si nevšímal vˇravy a zvolal: “Jakže? Myslíte si, že se
bojím zemˇrít? Drželi jste mˇe celý rok ve strašném vˇezení, hroznˇejším
než sama smrt. Zacházeli jste se mnou krutˇeji než Turek, Žid nebo
pohan, takže maso mi doslova uhnívá zaživa a odpadá od kostí; a
pˇresto si nestˇežuji, nebot’ naˇríkání nesluší zmužilému. Musím však
vyslovit sv˚uj úžas nad tím, jakého barbarství se dopouštíte proti
kˇrest’anu.” (Bonnechose, sv. 2, str. 151—153)
Znovu se vzedmulo pobouˇrení a Jeroným byl rychle odvleˇcen do
vˇezení. Ve shromáždˇení však bylo nˇekolik lidí, na nˇež Jeronýmova
slova hluboce zap˚usobila a kteˇrí by ho rádi zachránili pˇred smrtí.
Tito církevní hodnostáˇri Jeronýma navštívili a naléhavˇe ho žádali,
aby se podˇrídil koncilu. Nabízeli mu skvˇelou perspektivu — jako
odmˇenu za to, že se zˇrekne svého nesouhlasného, protiˇrímsky ladˇe-
ného postoje. Jeroným však z˚ustal neoblomný — stejnˇe jako jeho
Mistr, když mu byla nabízena sláva celého svˇeta.
Odpovídal: “Dokažte mi z Písma svatého, že se mýlím, a já
odvolám.”
