Vˇerní až do smrti
91
visel na vlásku. Proto jeho nepˇrátelé — z obavy, že by mohl zemˇrít
—
zmírnili tvrdost svého poˇcínání, tˇrebaže ho ve vˇezení drželi ještˇe
celý další rok.
Husova smrt nepˇrinesla takové výsledky, jaké stoupenci papež-
ství oˇcekávali. Porušení ochrany, kterou Husovi zaruˇcoval dopro-
vodný list, vyvolalo bouˇri rozhoˇrˇcení, a proto snˇem rozhodl vyˇckat
prozatím s upálením na hranici s tím, že se pokusí vynutit na Jeroný-
movi “odvolání”. Jeroným byl pˇredveden pˇred koncil, který mu dal
na vybranou: bud’ odvolá, nebo ho ˇceká smrt na hranici. Na poˇcátku
[78]
jeho vˇeznˇení by smrt byla jenom jako “pohlazení” v porovnání se
strašným utrpením, které musel podstoupit. Nyní byl ale zesláblý
a vyˇcerpaný nemocemi a dlouhým žaláˇrováním; v úzkostech a ne-
jistotˇe — v odlouˇcení od pˇrátel a v zármutku nad Husovou smrtí
—
se jeho mravní síla zcela vyˇcerpala a Jeroným se podrobil koncilu.
Zavázal se, že bude vyznávat katolickou víru a pˇrijal rozhodnutí
koncilu odsuzující Viklefovo a Husovo uˇcení s výjimkou “svatých
pravd”, které uˇcili (Bonnechose, sv. 2, str. 141).
Touto výjimkou se Jeroným pokoušel uchlácholit hlas svˇedomí a
uniknout tvrdému údˇelu. V samotˇe vˇezení však pochopil zˇretelnˇeji,
na co vlastnˇe pˇristoupil. Pˇremýšlel o Husovˇe odvaze a vˇernosti a
pˇritom si uvˇedomil, jak on sám pravdu zapˇrel. Myslel na nebeského
Mistra, kterému se zavázal sloužit a který pro nˇeho zemˇrel na kˇríži.
Ještˇe pˇred “odvoláním” nacházel v utrpení útˇechu — mˇel jistotu,
že je mu B˚uh naklonˇen. Ted’ ho ale trápily výˇcitky a pochybnosti.
Uvˇedomoval si, že bude muset ještˇe znovu “odvolat”, než bude moci
dosáhnout smíru s ˇRímem. Cesta, po níž se vydal, mohla skonˇcit jen
úplným odpadnutím. Proto se rozhodl: Nezapˇre svého Pána, aby tím
unikl krátkému utrpení.
Zanedlouho byl znovu pˇredveden pˇred koncil. Jeho odvolání
soudce neuspokojilo. Ve své krvežíznivosti, již ještˇe více podráždila
Husova prolitá krev, toužili po dalších obˇetech. Jeroným mohl sv˚uj
život zachránit jedinˇe tím, že se pravdy vzdá bez jakýchkoli výhrad.
Rozhodl se však, že vyzná svou víru a bude následovat svého bratra
spolumuˇcedníka do plamen˚u hranice.
Vzal zpˇet své dˇrívˇejší odvolání a jako ˇclovˇek odsouzený k smrti
žádal o možnost obhajoby. Preláti se obávali jeho slov, a proto trvali
na tom, aby bud’ jen potvrdil, nebo popˇrel pravdivost obvinˇení, která
proti nˇemu byla vznesena. To se Jeronýmovi zdálo pˇríliš kruté a
