90
      
      
        Velké drama vˇek˚u
      
      
        I jeho nepˇrátelé byli pˇrekvapeni jeho odvážným vystupováním.
      
      
        Jeden z horlivých zastánc˚u papežství popsal muˇcednictví Husa a
      
      
        Jeronýma, který zemˇrel nedlouho potom, slovy: “Oba byli pevné
      
      
        mysli, když se pˇriblížila jejich poslední hodina. Chystali se na hra-
      
      
        nici, jako by šli na svatební hostinu. Nevydali ze sebe jediný výkˇrik
      
      
        bolesti. Když plameny vzplály, zaˇcali zpívat žalmy a hluk ohnˇe mohl
      
      
        stˇeží pˇrehlušit jejich zpˇev.” (Wylie, sv. 3, kap. 7)
      
      
        Když oheˇn zcela strávil Husovo tˇelo, byl popel i se zemí, na
      
      
        které ležel, sebrán a vhozen do Rýna a ˇreka jej odnesla do moˇre.
      
      
        Husovi pronásledovatelé doufali, že se jim koneˇcnˇe podaˇrilo vymýtit
      
      
        pravdu, kterou hlásal, a jen stˇeží mohli tušit, že popel odplavený do
      
      
        moˇre bude jako semeno roznesen do všech kout ˚u svˇeta a v zemích
      
      
        dosud neznámých pˇrinese “bohatou žeˇn” — lidi, kteˇrí budou svˇedˇcit
      
      
        o pravdˇe. Hlas, který zaznˇel na kostnickém snˇemu, se bude v mnoha
      
      
        ozvˇenách vracet celá další staletí. Husova životní pout’ skonˇcila, ale
      
      
        pravda, pro kterou zemˇrel, nem˚uže nikdy zahynout. Jeho pˇríklad víry
      
      
        a vytrvalosti povzbudil jiné, aby pevnˇe stáli za pravdou a bránili ji
      
      
        navzdory hrozbˇe muˇcení a smrti. Jeho poprava ukázala celému svˇetu
      
      
        proradnost a krutost ˇRíma. Nepˇrátelé pravdy, aˇc si to neuvˇedomovali,
      
      
        tak ve skuteˇcnosti prospˇeli tomu, co se snažili zniˇcit.
      
      
        Jeroným v Kostnici
      
      
        V Kostnici však byla postavena ještˇe jedna hranice — ještˇe jeden
      
      
        svˇedek musel svou krví svˇedˇcit pro pravdu. Když se Jeroným louˇcil
      
      
        s Husem pˇred jeho odjezdem na kostnický koncil, povzbuzoval ho
      
      
        ke stateˇcnosti a pevnosti a slíbil, že mu pˇrijde na pomoc, jestliže se
      
      
        dostane do nebezpeˇcí. Když se pak dozvˇedˇel o Husovˇe uvˇeznˇení,
      
      
        snažil se ihned splnit sv˚uj slib. Bez ochranného listu a pouze s jed-
      
      
        ním pr˚uvodcem se vypravil do Kostnice. Tam ale zjistil, že se sám
      
      
        vystavuje nebezpeˇcí, aniž by mohl nˇeco podniknout pro Husovo
      
      
        vysvobození. Pokusil se proto utéct z mˇesta, to se mu ale nepodaˇrilo
      
      
        —
      
      
        byl zajat a v doprovodu vojenského oddílu dopraven zpˇet. Když
      
      
        se pak objevil poprvé pˇred koncilem a pokusil se reagovat na vzne-
      
      
        senou obžalobu, uvítaly ho výkˇriky: “Do ohnˇe s ním! Do ohnˇe!”
      
      
        (
      
      
        Bonnechose, sv. 1, str. 234) Uvˇeznili ho a spoutali ˇretˇezy v poloze,
      
      
        která mu p˚usobila velké bolesti; k jídlu dostával jen chléb a vodu. Po
      
      
        nˇekolika mˇesících krutého vˇeznˇení Jeroným onemocnˇel a jeho život