Vˇerní až do smrti
89
jsem se z vlastní svobodné v˚ule pˇrijít pˇred tento koncil s ochranným
pr˚uvodním listem zde pˇrítomného císaˇre.” (Bonnechose, sv. 2, str.
84)
Po Zikmundovˇe tváˇri se rozlil krvavý rumˇenec, když se zraky
celého shromáždˇení obrátily na nˇej.
Upálení Jana Husa
Jakmile byl vynesen rozsudek, zaˇcal obˇrad, kterým byl Hus zba-
ven knˇežství. Biskupové oblékli vˇeznˇe do knˇežského roucha. Když
ho mˇel Hus na sobˇe, prohlásil: “Náš Pán Ježíš Kristus byl obleˇcen
do bílého roucha na posmˇech, když ho dal Herodes pˇredvést pˇred
Piláta.” (Bonnechose, sv. 2, str. 86) Když pak byl znovu vyzván, aby
odvolal, obrátil se k lidu a odpovˇedˇel: “S jakou tváˇrí bych hledˇel na
nebesa? Jak bych mohl pohledˇet do tváˇre tˇem mnoha lidem, kterým
jsem kázal ˇcisté evangelium? Ne, cením si jejich spásy více než
tohoto ubohého tˇela, urˇceného nyní k smrti.” Kus po kuse z nˇeho
svlékali knˇežský odˇev, pˇriˇcemž každý biskup pronesl kletbu, když
provádˇel svou ˇcást obˇradu. Nakonec mu na hlavu nasadili ˇcepici
z papíru ve tvaru špiˇcaté biskupské mitry, pomalovanou ošklivými
obrazy d’ábl ˚u a s nápisem ‘Arcikacíˇr’ na pˇrední stranˇe. “S nejvˇetší
radostí,” prohlásil Hus, “ponesu tuto korunu hanby pro tebe, Pane
Ježíši, jenž jsi pro mne nesl korunu trnovou.”
Když byl takto vystrojen, preláti ˇrekli: “Nyní porouˇcíme tvou
duši d’áblu.” “A já,” odpovˇedˇel Jan Hus, a pozdvihl zrak k nebi,
“
porouˇcím svého ducha do tvých rukou, Pane Ježíši, nebot’ jsi mne
vykoupil.” (Wylie, sv. 3, kap. 7)
Pak ho pˇredali svˇetským úˇrad˚um. Když ho vedli na místo po-
pravy, šel za ním obrovský zástup — stovky ozbrojenc˚u, knˇeží a
biskupové ve svých drahocenných hávech, i obˇcané Kostnice. Když
ho pˇrivázali ke k˚ulu a k zapálení hranice už bylo také všechno pˇripra-
veno, vyzvali ještˇe jednou Husa, aby se zachránil tím, že své bludy
odvolá. “Jaké bludy mám odvolat?” ohradil se Hus. “Nejsem si
vˇedom žádného bludu. Volám Boha za svˇedka, že všechno, co jsem
psal a kázal, sledovalo záchranu duší pˇred hˇríchem a zatracením.
A proto s nejvˇetší radostí chci pravdu, kterou jsem psal a hlásal,
zpeˇcetit svou krví.” (Wylie, sv. 3, kap. 7) Když vzplály kolem nˇeho
[77]
plameny, zaˇcal zpívat: “Ježíši, synu David˚uv, smiluj se nade mnou”
a zpíval, dokud jeho hlas nebyl umlˇcen navždy.
