558
Velké drama vˇek˚u
že podˇrízený bere také v˚uli nadˇrízeného za svou; “tento stupeˇn již
poskytuje radost z poslušnosti”. Kdo se však chce zcela obˇetovat
službˇe Bohu, musí “kromˇe v˚ule vložit také ještˇe rozum”. Musí do-
spˇet k tomu, “že nejen totéž chce, nýbrž i totéž myslí jako nadˇrízený,
že sv˚uj úsudek podˇrídí úsudku svého pˇredstaveného, pokud jen od-
daná v˚ule v˚ubec m˚uže rozum podrobit”. Ignác tím nepožadoval nic
menšího než obˇetování vlastního rozumu, “neomezenou poslušnost
až k obˇetování pˇresvˇedˇcení”.
Jezuita si nemá pˇripustit ani sebemenší pomyšlení, o vnˇejším
odporu v˚ubec nemluvˇe, zda nadˇrízený má ˇci nemá pravdu. Má být
pˇredem pˇresvˇedˇcen o tom, že udˇelený mu rozkaz “slouží k vˇetší
slávˇe Boží” a má ho provést s radostí, s vnitˇrním nadšením.
Bezpodmíneˇcnost jezuitské poslušnosti musela však záhy vést k
otázce: Co se má stát, když pˇredstavený pˇrikáže provést nˇeco hˇríš-
ného; mají se i tehdy provést jeho pˇríkazy? . . . Jako stanovy všech
ostatních ˇrád˚u vyhrazují také stanovy Tovaryšstva Ježíšova podˇríze-
ným právo “skromnˇe vznášet námitky”, hrozí-li nebezpeˇcí hˇríchu.
To výslovnˇe dovoloval již Ignác a v podobném smyslu naˇrídil poz-
dˇeji ˇrádový generál Aquaviva, že pˇredstavený musí dát podˇrízenému
[451]
vždy pˇríležitost, aby mohl pˇrednést své námitky, “aby všechno bylo
vedeno v mírném otcovském duchu”.
Tyto pokyny však nestaˇcily, aby uklidnily nepˇrátele ˇrádu, kteˇrí
tvrdili, že právˇe úplným potlaˇcením vlastního úsudku konˇcí pro
jezuitu pˇredem každá možnost dané rozkazy posoudit a uvážit. Ig-
nác totiž varoval pˇred každým uvažováním a pochybováním, zda
je rozkaz úˇcelný a správný. Ostatnˇe formule “ad quos potest cum
caritate se obedientia extendere” a nˇekteré další výhrady jsou jedi-
ným omezením pˇríkazu “slepé poslušnosti”. Stanovy ˇrádu výslovnˇe
ˇríkají, že podˇrízený má mít na mysli, že v˚ule a úsudek nadˇrízeného
je mˇeˇrítkem pro jeho v˚uli a jeho úsudek. Dokonalá poslušnost je
slepá a “v této slepotˇe” je “její moudrost a dokonalost”.
“
Necht’ nás ostatní ˇrády,” napsal Ignác, “pˇrekonávají v postech
a noˇcním bdˇení nebo stˇrídmostí ve stravˇe a odˇevu, naši bratˇrí musí
vynikat pravou a dokonalou poslušností, dobrovolným zˇreknutím se
vlastního úsudku.”
Proslulým se stal výrok Ignáce z Loyoly, který se v podobné
formˇe nachází v exerciciích a z nˇehož je odvozeno oznaˇcení pro
“
naprostou poslušnost” jezuit ˚u: “Nesmím chtít patˇrit sobˇe, nýbrž
