320
Velké drama vˇek˚u
pˇrímo jejich prostˇrednictvím, a své vlastní myšlenky a názory kladli
nad uˇcení Písma. Mnozí lidé, kterým scházela víra i zkušenost, si
zato dostateˇcnˇe zakládali sami na sobˇe, rádi poslouchali a vyprávˇeli
nˇeco nového, byli okouzleni tvrzeními nových uˇcitel ˚u. Pˇridali se k
satanovým pomahaˇc˚um, aby maˇrili to, co Luther na základˇe Božího
povˇeˇrení vybudoval. Bratˇri Wesleyové a další, kteˇrí svým vlivem
a vírou pˇrinesli svˇetu požehnání, na každém kroku naráželi na ná-
strahy satana, který vhánˇel pˇrepjaté, nevyrovnané a neposvˇecené lidi
do nejr ˚uznˇejších forem fanatismu.
William Miller nepˇrál vliv˚um, které vedly k fanatismu. Prohlašo-
val, podobnˇe jako Luther, že “každý duch” má být provˇeˇren Božím
slovem. “Satan dnes ovládá myšlení mnoha lidí. Jak poznáme, který
duch je ovládá? Bible odpovídá: ‘Po jejich ovoci je poznáte. . . ’
(
Matouš 7,16
), ‘
nebot’ mnoho falešných prorok˚u vyšlo do svˇeta’ (
1.
Jan˚uv 4,1
)
a my je máme zkoušet. Duch, který nás nevede, abychom
v tomto svˇetˇe žili skromnˇe, spravedlivˇe a zbožnˇe, není Krist ˚uv Duch.
Jsem stále víc a více pˇresvˇedˇcen o tom, že v tˇechto divokých hnutích
má své prsty satan. . . Mnozí mezi námi pˇredstírají úplné posvˇecení,
ˇrídí se však lidskými tradicemi a zdá se, že vˇedí o pravdˇe právˇe
tak málo jako jiní, kteˇrí nic nepˇredstírají.” (Bliss, Pamˇeti Williama
Millera, str. 236.237) “Duch bludu nás odvádí od pravdy, ale Duch
Boží nás uvádí do pravdy; pˇresto ˇríkáte, že ˇclovˇek m˚uže být v bludu,
a pˇritom si myslet, že je v pravdˇe. Jak to ˇrešit? Odpovídáme: Boží
Duch a Boží slovo se shodují. Jestliže ˇclovˇek posuzuje sám sebe
Božím slovem a neshledá rozpor, m˚uže vˇeˇrit, že má pravdu. Jestliže
však zjistí, že duch, který ho vede, se plnˇe neshoduje se smyslem
Božího zákona nebo celého Božího slova, at’ jedná velmi opatrnˇe,
aby neuvízl v satanovˇe léˇcce.” (The Advent Herald and Signs of
the Times Reporter, roˇc. 8, ˇc. 23 z 15. ledna 1845) “Více d˚ukaz˚u o
vnitˇrní zbožnosti spatˇruji v slzách, které kanou z oˇcí, ve zvlhlé tváˇri,
ve slovˇe proneseném tlumeným hlasem, než v celém hluku, který
zní v kˇrest’anstvu.” (Bliss, str. 282)
V dobˇe reformace pˇripisovali nepˇrátelé reformace vinu za
všechny projevy fanatismu lidem, kteˇrí proti fanatismu nejvíce bojo-
vali. Podobnˇe jednali odp˚urci adventního hnutí. Nespokojili se jen s
[262]
šíˇrením zkreslených a nadsazených informací o bludech extrémist ˚u
a fanatik˚u, ale rozšiˇrovali také pomluvy, které se ani v nejmenším
nezakládaly na pravdˇe. Tito lidé byli vedeni pˇredsudky a nenávistí.
