Zaslíbení návratu
247
“
V d˚usledku zemˇetˇresení skonˇcily v troskách všechny kostely a
kláštery, vˇetšina velkých veˇrejných budov a více než ˇctvrtina obyt-
ných dom˚u. Asi dvˇe hodiny po zemˇetˇresení propukly v r˚uzných
ˇcástech mˇesta silné požáry, jež bˇehem necelých tˇrí dn˚u mˇesto na-
prosto zpustošily. K zemˇetˇresení došlo ve svátek, kdy byly kostely a
kláštery plné lidí, jen málokdo se zachránil.” (Encyclopedia Ameri-
cana, heslo Lisabon) “Zdˇešení lidí se nedá popsat. Nikdo neplakal,
nikdo neuronil ani slzu. Ti, kdo pˇrežili, byli šílení hr ˚uzou, pobíhali
sem a tam, tloukli se do obliˇceje a do prsou a volali: ‘Slitování, to
je konec svˇeta.’ Matky zapomínaly na své dˇeti a pospíchaly pro ob-
razy nebo sochy Ukˇrižovaného; mnozí hledali útoˇcištˇe v kostelech.
Docela zbyteˇcnˇe ovšem vystavovali Ukˇrižovaného a objímali oltáˇre.
Obrazy, sochy, knˇeží i návštˇevníci kostel ˚u byli spoleˇcnˇe pohˇrbeni v
jedné zˇríceninˇe.” Odhaduje se, že onoho osudného dne pˇrišlo o život
celkem devadesát tisíc lidí (viz Dodatek ˇc. 27).
O ˇctvrtstoletí pozdˇeji se ukázalo další znamení, o kterém se
zmi ˇnuje proroctví — zatmˇení slunce a mˇesíce. Je pozoruhodné,
že proroctví pˇresnˇe pˇredpovˇedˇelo ˇcas jeho naplnˇení. Když Kristus
mluvil se svými uˇcedníky na Olivové hoˇre, popsal dlouhé období
zkoušek církve — tj. 1 260 rok˚u papežského pronásledování, které
mˇelo být podle Ježíšova slibu zkráceno, a poté se zmínil o nˇekterých
jevech, které budou pˇredcházet jeho pˇríchod. Vymezil rovnˇež dobu,
[205]
kdy se ukáže první z nich: “Ale v tˇech dnech po onom soužení
zatmí se slunce, mˇesíc ztratí svou záˇri.”
Marek 13,24
.
Období 1 260
prorockých dn˚u, neboli let, skonˇcilo v roce 1798. O ˇctvrtstoletí dˇríve
témˇeˇr ustalo jakékoli pronásledování. Po skonˇcení pronásledování
mˇelo podle slov Ježíše Krista nastat zatmˇení slunce. Toto proroctví
se také splnilo, a to 19. kvˇetna 1780.
“
Temný den 19. kvˇetna 1780 je jistˇe nejtajuplnˇejší úkaz svého
druhu, ne-li zcela ojedinˇelý. Bylo to naprosto nepˇredvídatelné a
nejzáhadnˇejší zatmˇení celé viditelné oblohy v Nové Anglii.” (R. M.
Devens, Naše první století, str. 89)
Oˇcitý svˇedek, který žil ve státˇe Massachusetts, popisuje událost
takto: “Ráno vyšlo jasné slunce, brzy se však schovalo. Nebe se za-
táhlo, mraky potemnˇely a záhy zaˇcaly z ˇcerných a hrozivých mraˇcen
šlehat blesky, ozývalo se hromové dunˇení a zaˇcalo drobnˇe pršet. K
deváté hodinˇe mraky proˇrídly a zbarvily se do žlutoˇcervena. Zemˇe,
skály, stromy, budovy, voda i lidé zmˇenili v tomto divném, nezem-
