Francouzská revoluce
229
na dlouhá léta útrap a strádání, se rozhodl, že revolucí zmˇení svou
nesnesitelnou bídu a že se pomstí tˇem, které považoval za p˚uvodce
svého utrpení. Utlaˇcovaní pak dˇelali to, ˇcemu se nauˇcili v dobách
útlaku, a stali se utlaˇcovateli svých bývalých trýznitel ˚u.
Nešt’astná Francie sklízela krvavou žeˇn své setby. Podrobení se
nadvládˇe ˇRíma mˇelo hr˚uzné následky. Na místˇe, kde Francie pod
vlivem ˇrímského katolicismu založila na poˇcátku reformace první
hranici, vztyˇcila revoluce svou první gilotinu. Na stejném místˇe, kde
byli v šestnáctém století upáleni první protestantští muˇcedníci, skon-
ˇcily v osmnáctém století pod gilotinou první obˇeti. Tím, že vypudila
evangelium, které by ji uzdravilo, otevˇrela Francie dveˇre nevˇeˇre a
zkáze. Tam, kde lidé odmítli zábrany vyplývající z Božího zákona,
se ukázalo, že lidmi vydané zákony nestaˇcí zadržet pˇríval uvolnˇe-
ných vášní. Národ se vydal na cestu revoluce a anarchie. Boj proti
Bibli zahájil etapu, kterou dˇejiny oznaˇcují pojmem “hr˚uzovláda”.
Mír a štˇestí zmizely z lidských domov˚u i srdcí. Nikdo si nebyl niˇcím
jistý. Ten, kdo se ještˇe vˇcera radoval z vítˇezství, byl už dnes jedním
z podezˇrelých. Všude vládlo násilí a lidské vášnˇe.
Král, knˇeží a šlechta se museli podrobit nesmyslným požadav-
k˚um zfanatizovaných dav˚u. Poprava krále pouze podnítila touhu
lidu po pomstˇe, a ti, kdo jej odsoudili, ho brzy sami následovali na
popravištˇe. Popraveni mˇeli být všichni domnˇelí nepˇrátelé revoluce.
Zaplnila se vˇezení. Jednu dobu v nich bylo více než dvˇe stˇe tisíc
vˇezˇn˚u. Ve mˇestech po celém království se odehrávaly hr ˚uzné scény.
ˇCást revolucionáˇr ˚u se postavila proti jiné skupinˇe a Francie se stala
velkým bojištˇem znepˇrátelených skupin, ovládaných nespoutanými
vášnˇemi. “V Paˇríži docházelo k jedné bouˇri za druhou, obˇcané se
rozdˇelili do r ˚uzných stran a skupin, které — jak se zdálo — usilovaly
jen o to, aby se navzájem vyhubily.” Všeobecnou bídu násobilo ještˇe
to, že se Francie zapletla do dlouhé a niˇcivé války s evropskými
[189]
velmocemi. “Zemˇe dospˇela na pokraj zkázy; vojska se domáhala
žoldu, Paˇrížané hladovˇeli, venkov pustošili lupiˇci, civilizace témˇeˇr
zanikla v anarchii a nevázanosti.”
Lid si až pˇríliš dobˇre osvojil krutost a násilí, jak ho to svˇedomitˇe
uˇcil ˇRím. Koneˇcnˇe nastal den odplaty. Tentokrát už to ale nebyli
následovníci Ježíše Krista, kdo byli vleˇceni do vˇezení a na hranice.
Ti už dávno vymˇreli nebo byli vyhnáni do ciziny. Nemilosrdný
ˇRím zaˇcal nyní pocit’ovat smrtící sílu lidí, které nauˇcil libovat si v
