222
Velké drama vˇek˚u
francouzského knˇeze, . . . který mluvil o onom dni plném štˇestí a
radosti, kdy nejsvˇetˇejšímu otci došla o tom zpráva a kdy se odebral
v slavnostním pr ˚uvodu, aby vzdal díky Bohu a svatému Ludvíkovi.”
(
Henry White, Bartolomˇejská noc, kap. 14, odst. 34)
Duch, který vedl k bartolomˇejské noci, vedl také ke krutostem
revoluce. Ježíš Kristus byl prohlášen za podvodníka a francouzští
ateisté svornˇe volali: “Pryˇc s bídákem”, a mysleli tím Krista. Opo-
vážlivé rouhání v˚uˇci Bohu šlo ruku v ruce s nejpodlejší zloˇcinností.
Lidé páchající nejvˇetší krutosti a neˇresti zaujali pˇrední místa. Tím
vším vzdávali satanovi nejvyšší poctu. Krista znovu pˇribíjeli na kˇríž
tím, že pošlapávali pravdu, ˇcistotu a nesobeckou lásku.
[183]
“
Vynoˇrí se z propasti dravá šelma, svede s nimi bitvu, pˇrem˚uže
je a usmrtí.” Ateistická moc, která vládla ve Francii za revoluce a
za hr ˚uzovlády, se opovážila vést proti Bohu a Božímu slovu válku,
jakou svˇet nikdy pˇredtím nevidˇel. Národní shromáždˇení zrušilo
uctívání Boha. Nechali sbírat Bible, které pak byly s neskrývanými
projevy posmˇechu a opovržení a za úˇcasti široké veˇrejnosti páleny.
Pošlapávali Boží zákon, odmítli biblická ustanovení. Zrušili den
odpoˇcinku jednou v týdnu a místo nˇeho ustanovili každý desátý den
jako den radovánek a rouhání. Zakázali konání kˇrt ˚u a veˇceˇre Pánˇe.
Oznámení vylepená na hˇrbitovech hlásala, že smrt je vˇeˇcný spánek.
Tvrdili, že úcta k Bohu je tak vzdálena poˇcátku moudrosti, že je
vlastnˇe zaˇcátkem hlouposti. Zakázali jakékoli náboženské uctívání
kromˇe uctívání svobody a vlasti. “Povolali paˇrížského biskupa, aby
sehrál hlavní roli v nejostudnˇejší frašce, pˇred národním shromáž-
dˇením. . . Pˇrišel s celým pr˚uvodem, aby pˇred snˇemem prohlásil, že
náboženství, kterému mnoho let uˇcil, je v každém bodˇe výmyslem
knˇeží a nevyplývá z dˇejin ani ze svatých pravd. Slavnostnˇe popˇrel
existenci Boha, k jehož uctívání byl vysvˇecen, a zavázal se, že na-
dále bude uctívat jen svobodu, rovnost, ctnost a mravnost. Potom
položil na st ˚ul odznaky své biskupské hodnosti a pˇredseda snˇemovny
ho bratrsky objal. Nˇekolik odpadlých knˇeží jednalo podle pˇríkladu
tohoto preláta.” (Scott, Život Napoleon˚uv, díl 1, kap. 17)
“
Obyvatelé zemˇe budou z toho mít radost, budou jásat a navzá-
jem si posílat dary, protože tito dva proroci jim nedopˇráli klidu.”
Nevˇerná Francie umlˇcela kárající hlas dvou Božích svˇedk˚u. Slovo
pravdy leželo mrtvé v jejích ulicích a ti, kdo nenávidˇeli omezení a
požadavky Božího zákona, mˇeli d˚uvod k radosti. Lidé se veˇrejnˇe
