212
Velké drama vˇek˚u
pˇrísné, pˇríliš zužují cestu do nebe.” To je opravdu první námitka
(
a byla to témˇeˇr jediná námitka po urˇcitou dobu) a skrývá se za
tisíci dalších námitek, které mají nejr ˚uznˇejší podobu. Opravdu dˇelá
cestu do nebe užší, než jak ji pˇredstavil náš Pán a jeho apoštolové?
Je opravdu jejich uˇcení pˇrísnˇejší než uˇcení Bible? Zamysleme se
jen nad nˇekolika jasnými texty: “Budeš milovat Hospodina, svého
Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou.” “Z
každého planého slova, jež lidé promluví, budou skládat úˇcty v den
soudu.” “At’ tedy jíte ˇci pijete ˇci cokoli jiného dˇeláte, všecko ˇci ˇnte k
slávˇe Boží.”
5.
Mojžíšova 6,5
;
Matouš 12,36
;
1.
Korintským 10,31
.
“
Je-li jejich uˇcení pˇrísnˇejší než toto, zaslouží si výtku. Vy však
dobˇre víte, že tomu tak není. A kdo m˚uže být — byt’ o puntík —
ménˇe pˇrísný, aniž by porušil Boží slovo? Mohl by být služebník
Božích tajemství považován za vˇerného, kdyby zmˇenil nˇejakou ˇcást
svatého pokladu? Nikoli. Nem˚uže nic zmírnit, nem˚uže nic zeslabit,
musí všem lidem hlásat: ‘Nesmím podˇrizovat Písmo vašemu vkusu.
Vy se mu musíte podˇrídit, jinak zahynete.’ Z toho vychází celý
povyk, že tito lidé jsou ‘pˇrísní a nemilosrdní’. Opravdu jsou pˇrísní a
nemilosrdní? V jakém smyslu? Copak nesytí hladové a neoblékají
nahé? ‘Ne, v tom to není, v tom jsou pˇriˇcinliví, jsou však pˇrísní a
neúprosní v posuzování druhých lidí. Myslí si, že spaseni budou jen
lidé, kteˇrí to dˇelají jako oni.’” (John Wesley, Dílo, díl 3, str. 152.153)
Duchovní úpadek, který se projevil v Anglii krátce pˇredtím, než
se na scénˇe objevil Wesley, byl do znaˇcné míry d˚usledkem uˇcení
namíˇreného proti Božímu zákonu. Mnozí tehdy tvrdili, že Kristus
zrušil mravní zákon, takže kˇrest’an ho už nemusí zachovávat ani
nemusí konat dobré skutky. Jiní sice pˇripouštˇeli, že zákon je vˇeˇcný,
na druhou stranu však tvrdili, že není tˇreba, aby kazatelé vedli lid k
poslušnosti pˇrikázání, protože ty, které B˚uh vyvolil ke spasení, “Boží
milost neodolatelnˇe vede k zbožnému a ctnostnému životu”, zatímco
lidé pˇredurˇceni k vˇeˇcnému zatracení “nemají sílu plnit požadavky
Božího zákona”.
A opˇet jiní, kteˇrí tvrdili, že “vyvolený nem˚uže odpadnout od
milosti nebo ztratit Boží pˇrízeˇn”, dospˇeli k ještˇe hr ˚uznˇejšímu závˇeru,
že totiž “bezbožné ˇciny, které páchají, nejsou ve skuteˇcnosti hˇríšné,
a nelze je pokládat za pˇrestupování Božího zákona, a že tedy nemusí
ze svých hˇrích˚u ˇcinit pokání.” (McClintock and Strong, Encyklope-
die, heslo Antinomie) Tvrdili: “Proto ani ten nejodpornˇejší hˇrích,
