210
Velké drama vˇek˚u
Tito kazatelé naráželi na nejr˚uznˇejší nepˇrátelské projevy ze
strany státní církve, a snad právˇe díky tomu se reforma zaˇcala pro-
jevovat i v samotné anglikánské církvi. Je zˇrejmé, že pokud by
reformaˇcní hnutí vzniklo zcela mimo církev, neproniklo by tam, kde
ho bylo tolik potˇreba. Protože tito reformátoˇri byli ˇcleny církve a
jako kazatelé p˚usobili pˇrímo v jejích ˇradách, našla si pravda cestu
i tam, kde by jinak z˚ustaly zavˇrené “dveˇre”. Také nˇekteˇrí další du-
chovní se probrali z mravní otupˇelosti a zaˇcali usilovnˇe kázat ve
svých farnostech. Sbory, které ustrnuly ve formalismu, se tak znovu
probudily k životu.
V dobˇe bratˇrí Wesley˚u, podobnˇe jako v každém jiném období
církve, vykonali lidé s r ˚uznými dary dílo, ke kterému je B˚uh povolal.
Neshodovali se v každém bodu uˇcení, všechny však vedl Boží Duch
a spojoval je cíl získávat lidi pro Krista. Tak se v urˇcité dobˇe zdálo,
že názorové rozdíly mezi Whitefieldem a Wesleyovými vyvolají
vzájemné odcizení; protože se však u Krista nauˇcili tichosti, dokázali
se v lásce usmíˇrit. Ostatnˇe ani nemˇeli ˇcas na dlouhé disputace, vždyt’
všude kolem vládly bludy a nepravosti a hˇríšník˚um hrozilo zahynutí.
Reformátoˇri nemˇeli na r ˚užích ustláno. Mezi jejich odp˚urci bylo
mnoho vlivných a vzdˇelaných lidí, po ˇcase se proti nim tvrdˇe posta-
vili i knˇeží — kostely z˚ustaly zavˇreny pˇred ryzí vírou i pˇred jejími
hlasateli. Díky nepˇrátelství mnoha duchovních, kteˇrí reformátory
odsuzovali z kazatelen, se znovu šíˇrila nevˇedomost, temnota a ne-
pravosti. John Wesley opakovanˇe unikal smrti jen díky Boží milosti.
Když v˚uˇci nˇemu zaˇcal dav projevovat nenávist a když se už zdálo,
že neunikne, objevil se po jeho boku andˇel v lidské podobˇe, l ˚uza se
zalekla a Boží služebník odešel bez úhony.
[174]
Jedno takové vysvobození ze spár ˚u l ˚uzy popisuje Wesley takto:
“
Mnozí se mˇe pokoušeli srazit na zem, když jsme sestupovali z kopce
po strmé, kluzké stezce do mˇesta. Dobˇre vˇedˇeli, že pokud se octnu
na zemi, tˇežko se znovu postavím na nohy. Já jsem však neklopýtl,
ani neuklouzl, dokud jsem nebyl zcela z jejich dosahu. . . Mnozí se
mˇe snažili chytit za límec nebo za šaty, aby mˇe mohli srazit, to se jim
ale nepodaˇrilo. Jen jediný zachytil kapsu mého kabátu a za chvíli
mu z˚ustala v rukou; druhá kapsa, v níž jsem mˇel jednu bankovku,
z˚ustala jen natržena. . . Jakýsi zuˇrivec, který stál tˇesnˇe za mnou,
mával velkou dubovou holí. Kdyby se mi trefil do zátylku, zbavil
by mˇe všech dalších nesnází. Jenomže pokaždé, když se rozpˇráhl,
