Reformace na britských ostrovech
205
nejsou povinni vyznávat náboženství své vrchnosti, i když ji mají
poslouchat.”
Královna Marie ˇrekla: “Vy vykládáte Písmo tak, a oni (ˇrímsko-
katoliˇctí uˇcitelé) jinak. Komu mám vˇeˇrit a kdo to rozsoudí?”
“
Máte vˇeˇrit Bohu, který mluví jasnˇe ve svém slovu,” odpovˇe-
dˇel reformátor. “A nad to, co Vás uˇcí Boží slovo, nemáte vˇeˇrit ani
tomu, ani onomu. Boží slovo je jasné a srozumitelné. Objeví-li se
na nˇekterém místˇe nejasnost, vysvˇetluje Duch svatý, který si nikdy
neodporuje, tutéž vˇec srozumitelnˇeji na jiných místech, takže ne-
m˚uže z˚ustat žádná pochybnost — ovšem s výjimkou lidí, kteˇrí chtˇejí
mermomocí z˚ustat v nevˇedomosti.” (David Laing, Sebrané spisy
Johna Knoxe, díl 2, str. 281.284)
Takto mluvil neohrožený reformátor pˇred královnou — s nasa-
zením vlastního života; a stejnˇe odvážnˇe a vytrvale šíˇril evangelium
—
dokud Skotsko nebylo osvobozeno od papežství.
Perzekuce a další rozšíˇrení evangelia
V Anglii — díky tomu, že zde protestantství bylo zavedeno jako
státní náboženství — se útlak a perzekuce sice zmírnila, v jisté formˇe
však pokraˇcovala i nadále. Anglikánská církev; zavrhla mnohé z
uˇcení ˇRíma, nemálo vˇecí si však ponechala: odstranila sice nadvládu
papeže, ale na jeho místo se dostal panovník jako hlava církve; také
její bohoslužba se stále ještˇe významnˇe odchylovala od ˇcistoty a
prostoty evangelia nepochopila rovnˇež d˚uležitou zásadu nábožen-
ské svobody — protestantští králové se jen výjimeˇcnˇe uchýlili ke
krutostem, jimiž ˇRím bojoval proti kacíˇrství, neuznávali však právo
každého ˇclovˇeka uctívat Boha podle vlastního svˇedomí; od všech
vyžadovali, aby pˇrijali uˇcení státní církve a zachovávali církví pˇre-
depsané bohoslužebné formy. Po staletí tak byli lidé s odlišným
názorem ve vˇetší nebo menší míˇre perzekvováni.
V sedmnáctém století byly napˇríklad ze svých míst vyhnány
tisíce kazatel ˚u. Pod hrozbou tˇežkých pokut, vˇezení nebo vyhnanství
[170]
se lidé nesmˇeli úˇcastnit jakýchkoli náboženských shromáždˇení, jež
nemˇela souhlas církve. Vˇerní lidé, kteˇrí chtˇeli i nadále spoleˇcnˇe
uctívat Boha, se proto museli shromažd’ovat v tmavých chodbách,
na p˚udách a nˇekdy i v noci po lesích. Pˇres veškerou opatrnost však
mnozí pro svou víru trpˇeli. Nˇekteˇrí odešli do vyhnanství, jiní byli
