Reformace na britských ostrovech
      
      
        205
      
      
        nejsou povinni vyznávat náboženství své vrchnosti, i když ji mají
      
      
        poslouchat.”
      
      
        Královna Marie ˇrekla: “Vy vykládáte Písmo tak, a oni (ˇrímsko-
      
      
        katoliˇctí uˇcitelé) jinak. Komu mám vˇeˇrit a kdo to rozsoudí?”
      
      
        “
      
      
        Máte vˇeˇrit Bohu, který mluví jasnˇe ve svém slovu,” odpovˇe-
      
      
        dˇel reformátor. “A nad to, co Vás uˇcí Boží slovo, nemáte vˇeˇrit ani
      
      
        tomu, ani onomu. Boží slovo je jasné a srozumitelné. Objeví-li se
      
      
        na nˇekterém místˇe nejasnost, vysvˇetluje Duch svatý, který si nikdy
      
      
        neodporuje, tutéž vˇec srozumitelnˇeji na jiných místech, takže ne-
      
      
        m˚uže z˚ustat žádná pochybnost — ovšem s výjimkou lidí, kteˇrí chtˇejí
      
      
        mermomocí z˚ustat v nevˇedomosti.” (David Laing, Sebrané spisy
      
      
        Johna Knoxe, díl 2, str. 281.284)
      
      
        Takto mluvil neohrožený reformátor pˇred královnou — s nasa-
      
      
        zením vlastního života; a stejnˇe odvážnˇe a vytrvale šíˇril evangelium
      
      
        —
      
      
        dokud Skotsko nebylo osvobozeno od papežství.
      
      
        Perzekuce a další rozšíˇrení evangelia
      
      
        V Anglii — díky tomu, že zde protestantství bylo zavedeno jako
      
      
        státní náboženství — se útlak a perzekuce sice zmírnila, v jisté formˇe
      
      
        však pokraˇcovala i nadále. Anglikánská církev; zavrhla mnohé z
      
      
        uˇcení ˇRíma, nemálo vˇecí si však ponechala: odstranila sice nadvládu
      
      
        papeže, ale na jeho místo se dostal panovník jako hlava církve; také
      
      
        její bohoslužba se stále ještˇe významnˇe odchylovala od ˇcistoty a
      
      
        prostoty evangelia nepochopila rovnˇež d˚uležitou zásadu nábožen-
      
      
        ské svobody — protestantští králové se jen výjimeˇcnˇe uchýlili ke
      
      
        krutostem, jimiž ˇRím bojoval proti kacíˇrství, neuznávali však právo
      
      
        každého ˇclovˇeka uctívat Boha podle vlastního svˇedomí; od všech
      
      
        vyžadovali, aby pˇrijali uˇcení státní církve a zachovávali církví pˇre-
      
      
        depsané bohoslužebné formy. Po staletí tak byli lidé s odlišným
      
      
        názorem ve vˇetší nebo menší míˇre perzekvováni.
      
      
        V sedmnáctém století byly napˇríklad ze svých míst vyhnány
      
      
        tisíce kazatel ˚u. Pod hrozbou tˇežkých pokut, vˇezení nebo vyhnanství
      
      
        [170]
      
      
        se lidé nesmˇeli úˇcastnit jakýchkoli náboženských shromáždˇení, jež
      
      
        nemˇela souhlas církve. Vˇerní lidé, kteˇrí chtˇeli i nadále spoleˇcnˇe
      
      
        uctívat Boha, se proto museli shromažd’ovat v tmavých chodbách,
      
      
        na p˚udách a nˇekdy i v noci po lesích. Pˇres veškerou opatrnost však
      
      
        mnozí pro svou víru trpˇeli. Nˇekteˇrí odešli do vyhnanství, jiní byli