204
Velké drama vˇek˚u
Pˇrestože se reformaˇcní hnutí neobešlo bez obˇetí, krev muˇcedník˚u
významnˇe napomohla jeho rozšíˇrení. Jakmile pˇredstavitelé ˇrímské
církve zaregistrovali hrozící nebezpeˇcí, postavili hranici pro nˇekteré
z nejušlechtilejších a nejváženˇejších Skot ˚u; tím ovšem postavili
kazatelnu, odkud pak po celé zemi znˇela slova umírajících svˇedk˚u,
která rozechvívala srdce posluchaˇc˚u a napl ˇnovala je pevnou touhou
setˇrást ˇrímské jho.
Mezi muˇcedníky upálené na hranici patˇrí i Hamilton a Wishart,
šlechtici rodem i povahou, kteˇrí vychovali mnoho oddaných uˇced-
ník˚u. A byla to Wishartova hranice, která “oslovila” muže, kterého
plameny neumlˇcí a který odzvoní papežství ve Skotsku umíráˇckem.
John Knox zavrhl církevní tradici a mystiku a zaˇcal se vˇenovat
studiu Božího slova. Wishartovo uˇcení ho pak utvrdilo v odhodlání
rozejít se s ˇRímem a pˇridat se k pronásledovaným reformátor ˚um.
Když na nˇej jeho pˇrátelé naléhali, aby pˇrijal kazatelský úˇrad,
Knox se tˇrásl pˇred takovou odpovˇedností. Po nˇekolika dnech pˇre-
mýšlení o samotˇe a po tˇežkém vnitˇrním zápase však nakonec souhla-
sil. Úkol, který tím na sebe vzal, pak plnil odevzdanˇe a vytrvale až
do konce svého života. Muˇcednické hranice, které kolem nˇej hoˇrely,
jeho úsilí jenom stupˇnovaly. Byl to ˇcestný a otevˇrený muž, který se
nebál lidí. Zdálo se, že jeho odvaha nezná mezí — i když mu trvale
hrozila perzekuce, sv˚uj boj s modláˇrstvím nikdy nevzdal.
[169]
Když ho pˇredvedli pˇred skotskou královnu, v jejíž pˇrítomnosti
ochladla horlivost nejednoho pˇredstavitele protestant ˚u, John Knox
se nezalekl a vyznal pˇrímo a jasnˇe své pˇresvˇedˇcení. Nedal se získat
lichotkami; ani hrozby ho nijak nezastrašily. A když ho královna
obvinila z kacíˇrství a z toho, že navádí lid, aby pˇrijal náboženství za-
kázané státem, který tím pak pˇrestupuje Boží pˇrikázání, jež naˇrizuje,
aby poddaní poslouchali svou vrchnost, Knox na to reagoval slovy:
“
Protože pravé náboženství neodvozuje svou sílu ani moc od
svˇetských knížat, ale jen od vˇeˇcného Boha, nejsou poddaní povinni
volit si náboženství podle své vrchnosti. Knížata ˇcasto vˇedí o pravém
náboženství ménˇe než kdokoli jiný. . . Kdyby všichni Abrahamovi
potomci pˇrijali náboženství faraóna, kterému byli tak dlouho pod-
dáni, ˇreknˇete, Vaše Veliˇcenstvo, jaké náboženství by nyní na svˇetˇe
bylo? Nebo kdyby všichni lidé v dobˇe apoštol ˚u pˇrijali stejné ná-
boženství jako ˇrímští císaˇrové, jaké náboženství by nyní bylo na
zemi? . . . Z toho je možno, Vaše Veliˇcenstvo, vidˇet, že poddaní
