202
Velké drama vˇek˚u
po celé zemi. Snahy papežových pˇrívrženc˚u zabránit šíˇrení pravdy
vyznˇely naprázdno. Durhamský biskup si napˇríklad koupil od jed-
noho knihkupce, Tyndalova pˇrítele, celou zásilku Biblí v domnˇení,
že jejich zniˇcením celou vˇec ve velké míˇre pˇrekazí, dosáhl však
pravého opaku — takto získané peníze umožnily nákup materiálu
pro nové a lepší vydání, ke kterému by jinak nemohlo dojít. Když
byl Tyndale pozdˇeji uvˇeznˇen, nabídli mu svobodu pod podmínkou,
že prozradí jména lidí, kteˇrí mu pomáhali financovat tisk jeho Biblí.
Odpovˇedˇel jim, že durhamský biskup se o financování celé záleži-
tosti pˇriˇcinil více než všichni ostatní. Za celou zásilku knih zaplatil
znaˇcnou sumu, což Tyndalemu umožnilo pokraˇcovat v ˇcinnosti s
ještˇe vˇetším nasazením.
Tyndale se dostal do rukou svých odp˚urc˚u díky zradˇe a dlouhé
mˇesíce trpˇel ve vˇezení. A pˇrestože ho nakonec ˇcekala muˇcednická
smrt, díky jeho úsilí mˇeli protestanté pro další staletí k dispozici
d˚uležitý “nástroj víry”.
Další angliˇctí reformátoˇri
Latimer hlásal z kazatelny, že se Bible má ˇcíst v jazyce lidu. P˚u-
vodcem Písma svatého, jak tvrdil, “je sám B˚uh”, a proto má Písmo
také nˇeco z moci a vˇeˇcnosti svého P˚uvodce. “Všichni — král, cí-
saˇr, úˇredník i správce, . . . jsou povinni poslouchat . . . svaté Boží
slovo.” “Nechod’me oklikami, ˇrid’me se Božím slovem. Nechod’me
ve stopách . . . našich pˇredk˚u, nedˇelejme to, co dˇelali, ale to, co mˇeli
dˇelat.” (Hugh Latimer, První kázání pˇred králem Eduardem VI.)
Dalšími anglickými reformátory byli napˇríklad Barnes a Frith,
Tyndalovi dobˇrí pˇrátelé; po nich pˇrišli Ridleyové a Cranmer. Byli to
lidé vzdˇelaní a pro svou zbožnost i v katolických kruzích namnoze
velice vážení. Postavili se proti papežství, protože poznali bludy
“
svaté stolice”, a jelikož znali tajemství “Babylónu”, mˇelo jejich
svˇedectví o to vˇetší sílu.
“
Nyní vám položím trochu zvláštní otázku,” ˇrekl Latimer: “Kdo
je nejpilnˇejším biskupem a prelátem v celé Anglii? . . . Vidím, že
napjatˇe oˇcekáváte, že uvedu jeho jméno. . . ˇReknu vám to, je to d’á-
bel. . . Nikdy neopouští svoji diecézi. Zavolejte ho kdykoli, vždycky
je doma. Je stále u svého pluhu. . . Nikdy ho nepˇristihnete pˇri za-
hálce. O tom vás mohu ujistit. . . Tam, kde se zabydlí d’ábel, mizí
