190
      
      
        Velké drama vˇek˚u
      
      
        král ˚u a císaˇr˚u? Jak se mohlo bránit proti armádˇe mocných dobyva-
      
      
        tel ˚u?
      
      
        Jezuité a inkvizice
      
      
        I v ostatním kˇrest’anském svˇetˇe ohrožovali reformaci mocní
      
      
        nepˇrátelé. První úspˇechy mˇela už reformace za sebou a ˇRím nyní
      
      
        znovu sbíral síly, aby podnikl další kroky k jejímu zniˇcení. V té dobˇe
      
      
        byl založen jezuitský ˇrád — silný a bezohledný obhájce papežství.
      
      
        Odˇríznuti od všech pozemských svazk˚u a lidských zájm˚u, zbaveni
      
      
        pˇrirozených cit ˚u, s dokonale umlˇceným rozumem a svˇedomím, ne-
      
      
        znali jezuité žádnou vládu, žádný svazek — kromˇe vlády svého
      
      
        ˇrádu; neznali jinou povinnost kromˇe povinnosti rozšiˇrovat jeho moc
      
      
        (
      
      
        viz Dodatek ˇc. 20). Kristovo evangelium dalo vˇeˇrícím sílu, takže
      
      
        dokázali pˇrekonat ˇcetná nebezpeˇcí i nejr˚uznˇejší tˇežkosti: nebáli se
      
      
        zimy, hladu, strádání, ani hoˇrících hranic, vˇezení a muˇcení; tak mohli
      
      
        dál šíˇrit pravdu. Aby pˇrekonali tyto síly, vyzbrojili jezuité své pˇrívr-
      
      
        žence fanatismem, který jim umožnil obstát v nebezpeˇcí a “namíˇrit”
      
      
        proti Kristovu evangeliu všechny zbranˇe klamu a podvodu. Neštítili
      
      
        se sebevˇetšího zloˇcinu, používali nejpodlejší klamy, jejich podlost a
      
      
        schopnost pˇretváˇrky jako by neznaly hranic. Slibovali sice vˇeˇcnou
      
      
        chudobu a pokoru, cílevˇedomˇe však usilovali o bohatství a moc.
      
      
        Plnˇe se oddali svému hlavnímu zámˇeru: zlikvidovat protestantismus
      
      
        a znovu nastolit papežskou vládu.
      
      
        ˇClenové ˇrádu se navenek chovali jako svatí — navštˇevovali vˇez-
      
      
        nice a nemocnice, sloužili nemocným a chudým, pˇredstírali, že se
      
      
        zˇrekli svˇeta a nosí svaté jméno Pána Ježíše, který chodil po svˇetˇe,
      
      
        aby konal dobro. Pod bezvadným zevnˇejškem se však ˇcasto skrývaly
      
      
        ty nejzr˚udnˇejší úmysly; hlavní zásada ˇrádu znˇela: “Úˇcel svˇetí pro-
      
      
        stˇredky.” Podle této zásady považovali lži, krádeže, kˇrivopˇrísežnictví
      
      
        a vraždy nejen za pˇrípustné a omluvitelné, ale pˇrímo za hodné do-
      
      
        poruˇcení, pokud sloužily zájm˚um církve. R˚uznˇe maskovaní jezuité
      
      
        se vkrádali do státních úˇrad˚u, stávali se poradci král ˚u a usmˇer ˇnovali
      
      
        [158]
      
      
        politická rozhodnutí. Stávali se sluhy, aby mohli sledovat jednání
      
      
        svých pán˚u; zˇrizovali lycea pro syny knížat a šlechtic˚u a školy pro
      
      
        prostý lid; nutili dˇeti protestantských rodiˇc˚u úˇcastnit se ˇrímskoka-
      
      
        tolických obˇrad˚u. Vnˇejší okázalost a pˇrepych ˇrímské bohoslužby
      
      
        mˇely zmást mysl lidí, oslnit a zaujmout jejich pˇredstavivost. A tak