Reformace ve Francii
189
Froment zaˇcal pracovat jako uˇcitel. Pravdy, se kterými seznamo-
val své žáky ve škole, opakovaly pak dˇeti doma. Netrvalo dlouho a
do školy zaˇcali pˇricházet i rodiˇce, kteˇrí si chtˇeli poslechnout výklad
Bible. Školní tˇrídu tak zakrátko zaplnili pozorní posluchaˇci. Fro-
ment také zdarma rozdával výtisky Nového zákona i r ˚uzné traktáty.
Mnohé tiskoviny se pak dostaly i k dalším zájemc˚um, kteˇrí nemˇeli
odvahu pˇrijít si poslechnout nové uˇcení osobnˇe. Po ˇcase musel utéct
i Froment, pravdy, kterým uˇcil, však pˇresto staˇcily v myslích lidí
zakoˇrenit. Tak se reformace šíˇrila i nadále. Po ˇcase se kazatelé vrátili
a nakonec v Ženevˇe zavedli protestantské bohoslužby.
Když do bran Ženevy po dlouhém putování a mnoha útrapách
vstoupil Kalvín, mˇesto se už pˇrihlásilo k reformaci. Vracel se právˇe
z poslední návštˇevy svého rodištˇe do Basileje; když ale zjistil, že
pˇrímá cesta je obsazena vojsky Karla V., byl nucen jít oklikou pˇres
Ženevu.
Farel v této návštˇevˇe rozpoznal Boží v˚uli. Ženeva sice pˇrijala
reformaci, ale bylo tˇreba vykonat ještˇe mnoho práce. Lidé se k
Bohu obracejí jako jednotlivci, nikoli jako skupiny. Proces obnovy
m˚uže uskuteˇcnit v srdcích a svˇedomí lidí Duch svatý, nikoli úˇrední
rozhodnutí. Obyvatelé Ženevy sice odmítli nadvládu ˇRíma, nebyli
však už tak ochotni vzdát se nepravostí, které kvetly za jeho vlády.
Zavést skuteˇcné zásady evangelia a pˇripravit lidi, aby plnili poslání,
[156]
[157]
ke kterému je povolala prozˇretelnost, to nebyl snadný úkol.
Farel si byl jistý, že v Kalvínovi našel ˇclovˇeka, se kterým m˚uže
spolupracovat pˇri realizaci tohoto úkolu. Vyzval proto mladého evan-
gelistu, aby v Ženevˇe z˚ustal a pracoval. To Kalvína vydˇesilo — byl
ostýchavý a miloval klid; a taky se bál prudkých a nezávislých Že-
nevan˚u. Mˇel kˇrehké zdraví a rád se vˇenoval studiu, proto vyhledával
spíše samotu. Vˇeˇril, že reformaci nejlépe poslouží svým perem, a
proto toužil po tichém místˇe, odkud by prostˇrednictvím tisku mohl
uˇcit a budovat sbory. Farelovu slavnostní výzvu však považoval za
Boží povolání, proto se neodvážil odmítnout. Jak sám prohlásil, mˇel
pocit, “jako by se z nebe vztáhla Boží ruka, aby ho uchopila a posta-
vila neodvolatelnˇe na místo, odkud chtˇel odejít” (D’Aubigné, Dˇejiny
reformace v Evropˇe v dobˇe Kalvínovˇe, sv. 9, kap. 17).
V té dobˇe se reformace dostala do ohrožení. Papež hˇrímal proti
Ženevˇe klatbami a velké národy vyhrožovaly, že ji zniˇcí. Jak mohlo
malé mˇesto odolat náporu síly, která si už podrobila nejednoho z
