Reformace ve Francii
      
      
        185
      
      
        Francie se mˇela veˇrejnˇe a slavnostnˇe zavázat, že protestantismus
      
      
        zniˇcí. Knˇeží požadovali, aby urážka nebes, zp˚usobená zesmˇešnˇe-
      
      
        ním mše, byla odˇcinˇena krví, a aby král v zájmu svého národa tuto
      
      
        hr ˚uznou vˇec veˇrejnˇe schválil.
      
      
        ˇCas hr ˚uzovlády
      
      
        Urˇcili, že hr˚uzný obˇrad se bude konat 21. ledna 1535. V celém
      
      
        národu rozdmýchali povˇereˇcný strach a fanatickou nenávist. Pa-
      
      
        ˇrížské ulice se zaplnily lidmi, kteˇrí pˇrišli ze všech okolních kraj ˚u.
      
      
        Obˇrad mˇel zaˇcít ráno okázalým pr˚uvodem. “Domy, kolem nichž
      
      
        pr ˚uvod procházel, zdobily smuteˇcní prapory a na urˇcených místech
      
      
        stály oltáˇre.” Pˇrede dveˇrmi každého domu plála pochodeˇn na poˇcest
      
      
        “
      
      
        svátosti”. Pr ˚uvod se seˇradil pˇred svítáním u královského paláce. “V
      
      
        ˇcele nesli prapory a kˇríže z nˇekolika farností, pak šli ve dvojicích
      
      
        mˇešt’ané s pochodnˇemi” a za nimi pˇríslušníci ˇctyˇr mnišských ˇrád˚u
      
      
        ve svých hábitech. Za nimi nesli velkou sbírku slavných ostatk˚u a
      
      
        za ostatky jeli církevní hodnostáˇri v purpurových rouchách, ozdobe-
      
      
        ných drahými kameny. Byla to jedineˇcná a úchvatná podívaná.
      
      
        “
      
      
        Hostii nesl paˇrížský biskup pod nádherným baldachýnem, který
      
      
        drželi ˇctyˇri šlechtici. . . Za hostií kráˇcel král. . . František I., na hlavˇe
      
      
        nemˇel korunu, ani nebyl obleˇcený do královských šat ˚u.” S “nepo-
      
      
        krytou hlavou, s oˇcima sklopenýma k zemi, se zapálenou svící v
      
      
        ruce” kráˇcel král Francie “jako kajícník” (Wylie, sv. 13, kap. 21).
      
      
        Pˇred každým oltáˇrem se pokornˇe sklonil, ne za vlastní hˇríchy ani za
      
      
        nevinnou krev, jíž si poskvrnil ruce, ale za smrtelný hˇrích poddaných,
      
      
        kteˇrí se opovážili zavrhnout mši. Za ním kráˇcela královna a ostatní
      
      
        [153]
      
      
        hodnostáˇri, vždy ve dvojici, každý se zapálenou svící.
      
      
        Souˇcástí obˇradu byl také panovník˚uv projev k vysokým hodnos-
      
      
        táˇr ˚um království ve velkém sále biskupského paláce. Vystoupil pˇred
      
      
        nˇe se zarmoucenou tváˇrí a pohnutými slovy naˇríkal nad “zloˇciny,
      
      
        rouháním, nad dnem žalu a hanby”, který pˇrišel na národ. Vyzval
      
      
        každého vˇerného poddaného, aby pomáhal vyhladit “mor kacíˇrství”,
      
      
        který hrozí Francii zkázou. Prohlásil: “Jakože jsem, pánové, vaším
      
      
        králem, kdybych vˇedˇel, že jeden z mých úd˚u je poskvrnˇen nebo na-
      
      
        kažen touto hnusnou hnilobou, požádal bych vás, abyste jej ut’ali. . .
      
      
        Ba více, kdybych vidˇel, že jedno z mých dˇetí je tím poskvrnˇeno,
      
      
        neušetˇril bych je. . . Sám bych se ho vzdal a obˇetoval bych ho Bohu.”