184
Velké drama vˇek˚u
Klid a radost vyzaˇrující z tváˇrí odsouzených, když kráˇceli . . . na
popravištˇe, hrdinství, s jakým snášeli žár plamen˚u, laskavost, s jakou
odpouštˇeli urážky, promˇenily v mnoha pˇrípadech hnˇev v lítost, nená-
vist v lásku a výmluvnˇe promluvily ve prospˇech evangelia.” (Wylie,
sv. 13, kap. 20)
Knˇeží, ve snaze udržovat v lidech hr ˚uzu a dˇes, rozšiˇrovali o pro-
testantech ty nejhorší pomluvy a obvinˇení: “kacíˇri” prý pˇripravovali
vyhlazení katolík˚u, svržení vlády a zavraždˇení krále. Pro tato obvi-
nˇení nemˇeli sebemenší d˚ukaz, jejich tvrzení se však — jako neblahá
pˇredpovˇed’ — pˇresto mˇela jednou splnit, i když za zcela odlišných
okolností a z úplnˇe opaˇcných pˇríˇcin. Krutosti, které katolíci páchali
na nevinných protestantech, mˇely v budoucnu pˇrinést odplatu. A
jejich pˇredpovˇed’ se o nˇekolik staletí pozdˇeji skuteˇcnˇe splnila. Obˇetí
se vskutku stal král a vláda, ale i poddaní. Krutosti ovšem i potom
páchali lidé nevˇeˇrící a sami pˇrívrženci papežství. A bylo to nikoli
šíˇrení, ale potlaˇcování protestantismu, co pˇrineslo o tˇri staletí pozdˇeji
[152]
ve Francii tyto pohromy.
Ve všech vrstvách spoleˇcnosti zavládlo podezírání, ned˚uvˇera a
strach. Pˇres všeobecné vzrušení bylo zˇrejmé, jak hluboce zasáhlo
Lutherovo uˇcení ty, kdo dosáhli nejvyššího vzdˇelání, mˇeli nejvˇetší
vliv a projevili nejšlechetnˇejší charakter, protože nejvyšší funkce
z˚ustaly najednou neobsazené. Odcházeli ˇremeslníci, tiskaˇri, uˇcenci,
univerzitní profesoˇri, spisovatelé i dvoˇrané. Paˇríž opouštˇely stovky
lidí; dobrovolnˇe odcházeli z rodné zemˇe a v mnoha pˇrípadech tím
dali poprvé najevo, že jsou stoupenci reformace. Papežovi pˇrívrženci
se nestaˇcili divit, když zjistili, kolik mezi sebou trpˇeli kacíˇr˚u, aniž
to tušili. Zlost si pak vylévali na obˇetech, které z˚ustaly v dosahu
jejich moci. Vˇezení se naplnila a zdálo se, že vzduch ztmavl kouˇrem
hranic, zapálených pro vyznavaˇce evangelia.
František I. se proslavil podporou velkého hnutí za obnovu vˇe-
deckého bádání, kterým se vyznaˇcoval zaˇcátek šestnáctého století. S
oblibou shromažd’oval u svého dvora vzdˇelané muže ze všech zemí.
Protože mˇel rád vzdˇelanost a pohrdal nevˇedomostí a povˇerˇcivostí
mnich˚u, reformaci do urˇcité míry toleroval. Snaha zniˇcit kacíˇrství
však vedla tohoto pˇríznivce vzdˇelanosti až k tomu, že zakázal v
celé Francii tisk knih. Na pˇríkladu tohoto pracovníka se ukazuje, že
intelektuální úroveˇn neochrání pˇred náboženskou nesnášenlivostí.
