Reformace ve Francii
179
valy. Zprávy o novém uˇcení ho zprvu vydˇesily; v˚ubec nepochyboval,
že kacíˇri zaslouží smrt na hranici. Náhodné setkání s kacíˇrstvím ho
však pˇrimˇelo zmˇeˇrit sílu ˇrímské teologie s protestantským uˇcením.
V Paˇríži žil jeden z Kalvínových bratranc˚u, který se pˇridal k re-
formátor ˚um. Kalvín s ním ˇcasto diskutoval o otázkách vzrušujících
kˇrest’anstvo. Olivetan, který pˇrijal protestantismus, tvrdil: “Existují
pouze dva druhy náboženství. První skupinu tvoˇrí náboženství vy-
myšlená ˇclovˇekem; podle nich se ˇclovˇek m˚uže zachránit sám pomocí
obˇrad˚u a dobrých skutk˚u. Ve druhé skupinˇe je jediné náboženství
—
zjevené v Bibli —, které vede ˇclovˇeka, aby spasení hledal pouze
v nezasloužené Boží milosti.”
Kalvín na to zareagoval slovy: “Nechci žádné z tvých nových
uˇcení, myslíš si, že jsem žil celý život v bludu?” (Wylie, sv. 13, kap.
7)
V hlavˇe se mu však zaˇcaly rojit myšlenky, kterých se nedokázal
zbavit. Když z˚ustal v pokoji sám, musel pˇremýšlet o tom, co mu
ˇríkal bratranec. Vˇedomí hˇríchu ho svazovalo. Pˇredstavoval si, jak
stojí bez pˇrímluvce pˇred svatým a spravedlivým Soudcem. Pˇrímluvy
svatých, dobré skutky ani církevní obˇrady nemohly odˇcinit hˇrích.
Pˇred sebou vidˇel jen “tmu vˇeˇcného zoufalství”. Marnˇe se mu snažili
pomoci uˇcitelé teologie, marná byla i zpovˇed’ a pokání, jež nemohly
smíˇrit jeho duši s Bohem.
V dobˇe, kdy takto vnitˇrnˇe bez úspˇechu zápasil, dostal se jednoho
dne náhodnˇe na veˇrejné prostranství, kde se stal svˇedkem upálení
kacíˇre. Velice ho pˇrekvapil výraz pokoje, který bylo možno vyˇcíst ve
[148]
tváˇri muˇcedníka. Ve smrtelném utrpení a v dˇesivém podruˇcí církevní
klatby projevoval víru a odvahu. Mladý student ji bolestnˇe srovnával
s temnou beznadˇejí vlastního života, jež na nˇej doléhala i pˇresto, že
co nejpˇrísnˇeji poslouchal církev. Vˇedˇel, že kacíˇri odvozují svou víru
z Bible, a rozhodl se, že ji bude studovat, aby odhalil tajemství jejich
radosti.
Když pak v Bibli našel Krista, zvolal: “Otˇce, Kristova obˇet’
usmiˇruje tv˚uj hnˇev. Jeho krev smývá mou neˇcistotu. Jeho kˇríž snímá
moje hˇríchy. Jeho smrt odˇcinila moji vinu. Vymysleli jsme si mnoho
zbyteˇcných pošetilostí, ty jsi však pˇrede mne postavil své slovo jako
pochodeˇn a dotýkáš se mého srdce, abych mohl odmítnout všechny
zásluhy kromˇe zásluh Ježíše Krista.” (Martyn, díl 3, kap. 13)
