164
      
      
        Velké drama vˇek˚u
      
      
        Král Ferdinand, který zastupoval na snˇemu císaˇre, si uvˇedomo-
      
      
        val, že naˇrízení zp˚usobí vážné neshody, nebudou-li s ním souhlasit
      
      
        knížata. Pokusil se je pˇresvˇedˇcit, dobˇre totiž vˇedˇel, že použití násilí
      
      
        proti takovým muž˚um by jen stupˇnovalo jejich odhodlanost. “Prosil
      
      
        knížata, aby pˇrijala naˇrízení, a ujišt’oval je, že císaˇr s nimi bude
      
      
        spokojen.” Tito vˇerní mužové však uznávali moc, která pˇrevyšuje
      
      
        všechny pozemské vládce. Klidnˇe odpovˇedˇeli: “Uposlechneme cí-
      
      
        saˇre ve všem, co m˚uže pˇrispˇet k zachování pokoje a ke cti Boží.”
      
      
        (
      
      
        D’Aubigné, sv. 13, kap. 5)
      
      
        Nakonec král oznámil pˇred snˇemem kurfiˇrtovi a jeho pˇrátel ˚um,
      
      
        že edikt “bude vydán formou císaˇrského naˇrízení” a že “jim nezbývá
      
      
        nic jiného než se podˇrídit vˇetšinˇe”. Po tomto vyhlášení král opustil
      
      
        shromáždˇení, aniž poskytl zastánc˚um reformace pˇríležitost jakkoli
      
      
        se k nˇemu vyjádˇrit. “Nadarmo vyslali poselstvo ke králi s prosbou,
      
      
        aby se vrátil.” Na jejich námitky král odpovˇedˇel velice struˇcnˇe: “Je
      
      
        to hotová vˇec. Nezbývá, než se podrobit.” (D’Aubigné, sv. 13, kap.
      
      
        5)
      
      
        Císaˇrská strana si byla vˇedoma toho, že evangelická knížata se
      
      
        budou držet Písma svatého jako nadˇrazeného nad lidské nauky a
      
      
        požadavky; a stejnˇe tak vˇedˇeli, že kdekoli pˇrijmou tuto zásadu, tam
      
      
        bude papežství nakonec svrženo. Nicménˇe stejnˇe jako tisíce lidí,
      
      
        kteˇrí pˇrišli po nich, vnímali jen “to, co je možno vidˇet oˇcima”, a
      
      
        namlouvali si, že vˇec císaˇre a papeže bude prosazena, zatímco vˇec
      
      
        reformátor ˚u dopadne špatnˇe. Kdyby zastánci reformace spoléhali na
      
      
        lidskou pomoc, byli by opravdu bezmocní, jak si to jejich nepˇrátelé
      
      
        mysleli. Aˇckoli byli poˇcetnˇe slabí a stáli v opozici proti ˇRímu, pˇresto
      
      
        byli silní. Odvolali se “od snˇemu k Božímu slovu, a od císaˇre Karla
      
      
        k Ježíši Kristu, Králi král ˚u a Pánu pán˚u.” (D’Aubigné, sv. 13, kap.
      
      
        6)
      
      
        Pˇredložení protestu
      
      
        Když Ferdinand odmítl respektovat jejich pˇresvˇedˇcení v otázce
      
      
        svˇedomí, rozhodla se knížata, že i navzdory jeho nepˇrítomnosti pˇred-
      
      
        loží neprodlenˇe sv˚uj protest národnímu snˇemu. Sepsali slavnostní
      
      
        prohlášení tohoto znˇení:
      
      
        “
      
      
        Protestujeme tímto pˇred Bohem, naším jediným Stvoˇritelem,
      
      
        Ochráncem, Vykupitelem a Spasitelem, jenž bude jednoho dne na-
      
      
        [137]