Špýrský protest a protestantské “Vyznání”
163
zakazovat svobodné studium. Nenabízela se však jim i jejich protes-
tantským poddaným náboženská svoboda? Ano, ale jen jako zvláštní
výhoda vyplývající se spoleˇcného ujednání, nikoli jako právo. Pro ty,
kdo ale nebyli do ujednání zahrnuti, mˇela platit velká zásada moci:
pro svˇedomí není místa, ˇRím je neomylným soudcem a je nutné jej
poslouchat. Pˇrijetí navrhované dohody by znamenalo, že náboženská
svoboda se bude vztahovat jen na reformované Sasko, zatímco v
celém ostatním kˇrest’anském svˇetˇe bude studium Písma a vyznávání
reformaˇcní víry zloˇcinem a jako takové bude trestáno vˇezením a
smrtí na hranici. Je pro nˇe snad pˇrijatelné, aby náboženská svoboda
platila jen nˇekde? Mohou souhlasit s prohlášením, že reformace
už nesmí získat žádného pˇrívržence, a pˇripustit, že tam, kde ˇRím
vládne v této chvíli, bude vládnout na vˇeky? Mohli by pak refor-
mátoˇri tvrdit, že nemají na svˇedomí krev stovek a tisíc˚u lidí, kteˇrí v
d˚usledku tohoto ujednání pˇrijdou o život v papežem ovládaných ze-
mích? Znamenalo by to zradu vˇeci evangelia a svobod kˇrest’anstva v
nejrozhodnˇejším okamžiku.” Rozhodli se radˇeji “obˇetovat všechno,
i své státy, své koruny a své životy” (D’Aubigné, sv. 13, kap. 5).
Knížata se dohodla: “Odmítneme toto naˇrízení, v otázkách svˇe-
domí nerozhoduje vˇetšina. Za klid a pokoj, který nyní vládne v ˇríši,
vdˇeˇcíme naˇrízení z roku 1526. Jeho zrušení by v Nˇemecku zp˚usobilo
rozkol. Snˇem nemá právo zrušit náboženské svobody, dokud se ne-
sejde koncil.” (D’Aubigné, sv. 13, kap. 5) Povinností státu je chránit
svobodu svˇedomí a tam také konˇcí jeho pravomoc v náboženských
[136]
otázkách. Každá vláda, která se pokouší usmˇer ˇnovat nebo vynucovat
náboženské pˇresvˇedˇcení mocí, opouští zásadu, za niž tak šlechetnˇe
bojovali evangeliˇctí kˇrest’ané.
Stoupenci papežství se rozhodli, že potlaˇcí to, co nazývali “vzdo-
rovitou umínˇeností”. Nejdˇríve se pokusili vyvolat mezi pˇrívrženci
reformace rozkol a zastrašit všechny, kdo se pro ni dosud otevˇrenˇe
nevyslovili. Nakonec byli pˇred snˇem pozváni zástupci svobodných
mˇest, kteˇrí se mˇeli vyjádˇrit k tomu, zda je pro nˇe návrh pˇrijatelný.
Když požádali o odklad, nebylo jim vyhovˇeno — a když pak mˇeli
pˇrísahat, témˇeˇr polovina se jich postavila na stranu reformátor˚u.
Lidé, kteˇrí odmítli obˇetovat svobodu svˇedomí a právo samostatnˇe
myslet, dobˇre vˇedˇeli, že se tímto postojem vystavují budoucí kritice,
odsouzení a perzekuci. Jeden z delegát ˚u ˇrekl: “Musíme bud’ zapˇrít
Boží slovo, nebo se nechat upálit.” (D’Aubigné, sv. 13, kap. 5.)
