Postup reformace v Nˇemecku
151
církev už v prvním století své existence; a stejnˇe tak se objevovali
falešní proroci i v šestnáctém století.
Nˇekolik muž˚u, které hluboce zasáhlo náboženské vzrušení, se
domnívalo, že dostali zvláštní zjevení z nebe. Tvrdili, že je B˚uh
povˇeˇril, aby dokonˇcili reformaci, kterou prý Luther pouze skromnˇe
[126]
zahájil. Ve skuteˇcnosti však spíš jeho dílo maˇrili. Odmítali d˚ule-
žitý princip, který je základem reformace — totiž že Boží slovo je
jediným a dostateˇcným pravidlem víry a života. Na místo tohoto
neomylného mˇeˇrítka stavˇeli své nejisté a nestálé dojmy a pocity.
Tím, že dali stranou Písmo, které odhaluje blud a klam, dali satanovi
pˇríležitost, aby ovládl myšlení lidí.
Jeden z tˇechto prorok˚u tvrdil, že dostal pokyny od andˇela Gab-
riela. Jistý student, který se k nˇemu pˇridal, zanechal studií a prohla-
šoval, že mu B˚uh dal moudrost k výkladu jeho slov. K nim se pak
pˇripojili další lidé, kteˇrí inklinovali k fanatismu. P˚usobení tˇechto
blouznivc˚u vyvolalo znaˇcný rozruch. Lutherova kázání p˚usobila
burcujícím vlivem — lidé cítili potˇrebu nápravy; nyní však tvrzení
falešných prorok˚u svedla na scestí ˇradu ˇcestných a poctivých lidí.
V˚udcové tohoto hnutí pˇrišli do Wittenberku a zaˇcali proti Me-
lanchthonovi a jeho spolupracovník˚um uplat ˇnovat své domnˇelé ná-
roky: “B˚uh nás poslal, abychom uˇcili lid. Mˇeli jsme s Pánem d˚uvˇerné
rozmluvy. Víme, co se stane; jsme apoštolové a proroci a obracíme
se na doktora Luthera.” (D’Aubigné, sv. 9, kap. 7)
To reformátory zaskoˇcilo, cítili se bezradní; ještˇe nikdy se s
nˇeˇcím takovým nesetkali, nevˇedˇeli, jak se zachovat. Melanchthon
prohlásil: “V tˇechto lidech je opravdu mimoˇrádný duch, ale jaký to
je duch? . . . Varujme se, abychom na jedné stranˇe neuhášeli Božího
Ducha, na druhé stranˇe abychom nebyli svedeni satanovým duchem.”
(
D’Aubigné, sv. 9, kap. 7)
Výsledky nového uˇcení na sebe nenechaly dlouho ˇcekat. Lidé
zaˇcali zanedbávat Bibli nebo ji úplnˇe odložili. Na školách nastal
zmatek: studenti pˇrestali zachovávat ˇrád a odcházeli ze studií. Lidem,
kteˇrí si mysleli, že jsou schopni oživit a ˇrídit reformaci, se vlastnˇe
podaˇrilo pˇrivést ji na pokraj zkázy. Pˇrívrženci papežství získali
znovu sebed˚uvˇeru a mˇeli d˚uvod jásat: “Ještˇe jeden, poslední zápas a
všechno bude naše.” (D’Aubigné, sv. 9, kap. 7)
