152
      
      
        Velké drama vˇek˚u
      
      
        Luther proti falešným “prorok ˚um”
      
      
        Když se Luther na Wartburku dovˇedˇel o tˇechto událostech, dˇelal
      
      
        si velké starosti: “Vlastnˇe jsem to ˇcekal, že satan na nás takový mor
      
      
        pošle.” (D’Aubigné, sv. 9, kap. 7) Pochopil pravou povahu tˇechto
      
      
        domnˇelých prorok˚u a rozpoznal nebezpeˇcí, které ohrožovalo vˇec
      
      
        pravdy. Ani nepˇrátelství papeže a císaˇre mu nedˇelalo tak velkou sta-
      
      
        rost, jakou cítil nyní. Z lidí, kteˇrí se vydávali za pˇríznivce reformace,
      
      
        se stali její nejhorší odp˚urci. Právˇe ty pravdy, které mu pˇrinesly
      
      
        tolik radosti a útˇechy, použili k tomu, aby vyvolali spory a zmatek v
      
      
        církvi.
      
      
        Luthera inspiroval k reformaci Duch svatý a vedl ho dál, než si
      
      
        Luther sám pˇrál. P˚uvodnˇe nemˇel v úmyslu zaujímat taková stano-
      
      
        viska, ani nechtˇel dˇelat tak zásadní zmˇeny. Byl pouze nástrojem v
      
      
        rukou Nekoneˇcné moci. Pˇresto mˇel ˇcasto obavy o výsledek své práce.
      
      
        Jednou ˇrekl: “Kdybych vˇedˇel, že mé uˇcení škodí ˇclovˇeku, jednomu
      
      
        jedinému ˇclovˇeku, tˇreba tomu nejnižšímu a nejubožejšímu — což
      
      
        [127]
      
      
        nem˚uže, protože je to evangelium — chtˇel bych radˇeji desetkrát
      
      
        zemˇrít než neodvolat.” (D’Aubigné, sv. 9, kap. 7)
      
      
        Rovnˇež samotný Wittenberk, stˇredisko reformace, se rychle do-
      
      
        stával pod vliv fanatismu a anarchie. Tento alarmující stav nebyl
      
      
        d˚usledkem Lutherova uˇcení, pˇresto však jeho odp˚urci z nˇej obvi-
      
      
        ˇnovali Luthera. Reformátor cítil hoˇrkost a nˇekdy se ptal sám sebe:
      
      
        “
      
      
        Je možné, aby takto skonˇcilo velké reformaˇcní dílo?” (D’Aubigné,
      
      
        sv. 9, kap. 7) Když ale potom zápasil s Bohem v modlitbˇe, pocítil
      
      
        vnitˇrní uspokojení. Prohlásil: “Není to moje dílo, ale tvé. Ty pˇrece
      
      
        nedovolíš, aby ho zniˇcila povˇerˇcivost nebo fanatismus.” V tˇech tˇež-
      
      
        kých chvílích si však uvˇedomil, že již déle nevydrží stát stranou.
      
      
        Proto se rozhodl pro návrat do Wittenberku.
      
      
        Okamžitˇe se vydal na cestu. Bylo to nebezpeˇcné — stále pro
      
      
        nˇej platila ˇríšská klatba a nepˇrátelé ho mohli pˇripravit o život. Pro
      
      
        pˇrátele i nadále platil zákaz poskytnout mu pomoc nebo pˇrístˇreší.
      
      
        Císaˇrská vláda pˇrijala nejpˇrísnˇejší opatˇrení proti jeho pˇrívrženc˚um.
      
      
        Luther však vidˇel, že dílo evangelia je ohroženo, a proto neváhal
      
      
        vydat se do boje za pravdu.
      
      
        V dopise saskému kurfiˇrtovi, v nˇemž oznámil sv˚uj úmysl odejít
      
      
        z Wartburku, Luther napsal: “Budiž známo Vaší Výsosti, že odchá-
      
      
        zím do Wittenberku pod ochranou, jež je daleko vyšší než ochrana