136
Velké drama vˇek˚u
Kristus však do ní uˇcinil hluboký pr ˚ulom a satan byl donucen uznat,
že Pán je mocnˇejší než on.” (D’Aubigné, sv. 7, kap. 11)
Luther nechtˇel, aby jeho nepoddajnost byla chápána jako
vzpoura, a proto po svém odjezdu napsal císaˇri dopis. Mimo jiné
v nˇem stálo: “B˚uh, jenž zkoumá srdce, je mým svˇedkem, že jsem
pˇripraven uposlechnout Vaši Výsost — at’ poctˇen, ˇci zneuctˇen, at’
živý, ˇci umírající — ve všem bez výjimky, až na Boží slovo, kterým
[114]
ˇclovˇek žije. Ve všech vˇecech pozemského života Vám budu vˇerný,
nebot’ ztratit ˇci získat nˇeco tady na zemi nemá žádný význam pro
spasení. Jde-li však o vˇeˇcné zájmy, B˚uh si nepˇreje, aby se ˇclovˇek
podˇrizoval ˇclovˇeku, nebot’ takové podˇrizování v duchovních vˇecech
je vlastnˇe uctívání, a to pˇrísluší jedinˇe Stvoˇriteli.” (D’Aubigné, sv. 7,
kap. 11)
Cestou z Wormsu byl Luther pˇrijímán s ještˇe vˇetšími poctami,
než když jel tam. Církevní hodnostáˇri vítali exkomunikovaného mni-
cha a svˇetští panovníci prokazovali pocty muži, kterého odsoudil
sám císaˇr. Prosili ho, aby kázal, a pˇrestože to mˇel zakázáno, vystu-
poval za kazatelnu se slovy: “Neslíbil jsem, že spoutám Boží slovo,
a také to neudˇelám.” (Martyn, díl 1, str. 420)
Nedlouho po jeho odjezdu z Wormsu vymohli papeženci na
císaˇri, aby vydal proti Lutherovi edikt. V této listinˇe byl Luther
oznaˇcen za “samého satana, který má lidskou podobu a je obleˇcen
v mnišské kutnˇe” (D’Aubigné, sv. 7, kap. 11). Edikt naˇrizoval, aby
—
jakmile pˇrestane platit ochranný list — byly podniknuty kroky
k zastavení jeho p˚usobení; dále zakazoval, aby mu kdokoli poskytl
pˇrístˇreší, dal mu najíst nebo napít, aby mu poskytl pomoc slovem
nebo ˇcinem, veˇrejnˇe ˇci tajnˇe. Mˇel být zajat, at’ se zdržuje kdekoli,
a vydán úˇrad˚um. Také jeho pˇrívrženci mˇeli být uvˇeznˇeni a jejich
majetky zabaveny. Jeho spisy mˇely být zniˇceny a koneˇcnˇe všichni,
kdo by se opovážili jednat proti tomuto naˇrízení, mˇeli být rovnˇež
prokleti. Saský kurfiˇrt a knížata, která se k Lutherovi chovala nejpˇrá-
telštˇeji, opustili Worms krátce po Lutherovˇe odjezdu, a tak císaˇrovo
naˇrízení získalo souhlas snˇemu. To byl pro papežence vítˇezoslavný
okamžik. Domnívali se, že osud reformace je tím zpeˇcetˇen.
