Zde stojím a nemohu jinak
131
jeho velikost a povahovou ryzost, jeho vnitˇrní pokoj a radost, když
mluvil proti bludu a o nadˇrazenosti víry, která pˇremáhá svˇet.
Shromáždˇení na chvíli onˇemˇelo úžasem. Pˇri svém prvním slyšení
totiž Luther mluvil tiše a jeho jednání bylo uctivé a pokorné. Zastánci
papežství si to vykládali jako znamení, že zaˇcíná ztrácet odvahu.
Pokládali jeho žádost o odroˇcení za pˇredehru k odvolání. Sám císaˇr
Karel si všiml mnichovy tˇelesné sešlosti, jeho chudého odˇevu a
prostého vystupování a nap˚ul s opovržením prohlásil: “Tenhle mnich
ze mne nikdy neudˇelá kacíˇre.” Odvaha a pevnost, s níž nyní Luther
vystoupil, stejnˇe jako pádnost a srozumitelnost jeho argument ˚u, byla
pro posluchaˇce pˇrekvapením. Císaˇr s obdivem zvolal: “Tento mnich
mluví velice odvážnˇe.” Mnozí nˇemeˇctí šlechtici sledovali s pýchou
a obdivem tohoto pˇredstavitele svého národa.
Pˇrívrženci ˇRíma byli zahnáni do úzkých. Jejich vˇec se dostala do
nepˇríznivého svˇetla. Pokusili se uhájit svoji pozici ne tím, že by se
[110]
odvolali na Písmo, ale tím, že se uchýlili k osvˇedˇcenému prostˇredku
ˇRíma — k vyhr˚užkám. Mluvˇcí snˇemu prohlásil: “Jestliže neodvo-
láš, císaˇr a ˇríšští stavové uváží, jak zakroˇcí proti nenapravitelnému
kacíˇri.”
Lutherovým pˇrátel ˚um, kteˇrí s velkým potˇešením naslouchali
jeho skvˇelé obranˇe, pˇrebˇehl pˇri tˇechto slovech mráz po zádech. Lu-
ther však klidnˇe odpovˇedˇel: “B˚uh bud’ mým pomocníkem, protože
nemohu nic odvolat.” (D’Aubigné, sv. 7, kap. 8)
Pak dostal pokyn, aby opustil snˇem, aby se knížata mohla poradit.
Každý cítil, že nastala rozhodná chvíle. Lutherova tvrdošíjnost a ne-
ochota k ústupk˚um m˚uže ovlivnit dˇejiny církve na celá staletí. Snˇem
rozhodl, že mu poskytne ještˇe jednu pˇríležitost; znovu a naposledy
byl pˇriveden do shromáždˇení a znovu mu byla položena otázka, zda
chce odvolat své uˇcení. “Nemohu odpovˇedˇet jinak,” prohlásil, “než
jak jsem už odpovˇedˇel.” Bylo zˇrejmé, že ho ani sliby ani hrozbami
nepˇrinutí podvolit se nátlaku.
To bylo pro papežence zklamání — jejich moc, pˇred níž se tˇrásli
králové a šlechtici, byla takto zlehˇcena prostým mnichem. Rádi by
mu dali pocítit sv˚uj hnˇev a umuˇcili ho k smrti. Luther chápal, jaké
nebezpeˇcí mu hrozí, proto se všemi jednal s kˇrest’anskou d˚ustojností
a klidem. V jeho slovech nebylo cítit emoce, nebyla v nich pýcha
ani pˇretváˇrka. Pˇrestal myslet na sebe i na vrchnost, pˇred kterou stojí,
a cítil jen, že je v pˇrítomnosti nˇekoho, kdo je nekoneˇcnˇe vˇetší než
