Zde stojím a nemohu jinak
129
statˇe svých vlastních spis˚u a vypisoval si z Bible d˚ukazy, jimiž by
podepˇrel svá tvrzení. Nakonec položil levou ruku na otevˇrené Písmo
svaté, pravou ruku pozvedl k nebi a pˇrísahal, že “z˚ustane vˇerný evan-
geliu a bude otevˇrenˇe vyznávat svou víru, i kdyby mˇel své svˇedectví
zpeˇcetit vlastní krví” (D’Aubigné, sv. 7, kap. 8).
Když ho znovu uvedli do snˇemovního sálu, nebylo na jeho tváˇri
ani stopy po strachu nebo rozpacích. Klidnˇe a d˚ustojnˇe stál jako Boží
svˇedek pˇred mocnými svˇeta. Císaˇrský úˇredník od nˇej nyní žádal,
aby oznámil, zda chce odvolat své uˇcení. Luther odpovˇedˇel mírnˇe a
pokornˇe, bez emocí. Z jeho projevu byl cítit ostych a úcta, zároveˇn
však i radost a odhodlání, což shromáždˇení pˇrekvapilo.
“
Nejjasnˇejší císaˇri, vznešená knížata, milostiví pánové,” zaˇcal
Luther, “stojím dnes pˇred vámi podle pˇríkazu, který mi byl vˇcera
doruˇcen. Milosrdenstvím Božím zapˇrísahám vaše Veliˇcenstvo a vaše
vznešené výsosti, abyste milostivˇe vyslechli obranu vˇeci, o níž jsem
pˇresvˇedˇcen, že je spravedlivá a pravdivá. Prosím, abyste mi odpustili,
jestliže se z nevˇedomosti prohˇreším proti dvorním zvyklostem a
ˇrád˚um, protože jsem nebyl vychován v královských palácích, ale v
ústraní kláštera.” (D’Aubigné, sv. 7, kap. 8)
Pak pˇrešel k položené otázce a prohlásil, že jeho spisy nejsou
všechny stejného druhu. Nˇekteré pojednávají o víˇre a dobrých skut-
cích a i jeho nepˇrátelé o nich prohlašují, že jsou nejen neškodné,
nýbrž prospˇešné. Odvolat tyto spisy — to by znamenalo odsoudit
pravdu, kterou vyznávají všichni. Druhou skupinu tvoˇrí knihy, které
odhalují zkaženost a zloˇrády papežství. Odvolat tyto spisy — to by
znamenalo posílit krutovládu ˇRíma a dát neomezený prostor pro
páchání hrozných nepravostí. Tˇretí skupina spis˚u napadá ty, kdo
hájí panující zloˇrády. O tˇechto spisech ochotnˇe uznal, že v nich byl
tvrdší, než pˇríslušelo. Netvrdil, že je neomylný; ani tyto knihy však
nemohl odvolat, protože by to povzbudilo nepˇrátele pravdy, kteˇrí by
pak utiskovali Boží lid ještˇe krutˇeji.
“
Jsem však jen ˇclovˇek, ne B˚uh,” pokraˇcoval Luther dále, “proto
se budu hájit, jako se hájil Kristus: ˇRekl-li jsem nˇeco špatného,
prokaž, že je to špatné. . . Pro Boží milosrdenství zapˇrísahám vás,
nejjasnˇejší císaˇri, a vás, nejvznešenˇejší knížata, a pˇríslušníky všech
stav˚u, abyste dokázali ze spis˚u prorok˚u a apoštol ˚u, že jsem se mýlil.
Jakmile mˇe o tom pˇresvˇedˇcíte, odvolám každý blud a budu první,
kdo vezme knihy, které jsem napsal, a hodí je do ohnˇe.”
