128
Velké drama vˇek˚u
nily mu pozdˇeji odpovídat uvážlivˇe, moudˇre, rozhodnˇe a d˚ustojnˇe,
což pˇrekvapilo a zklamalo jeho protivníky a bylo výˇcitkou jejich
nestoudnosti a pýše.
Následujícího dne se mˇel dostavit, aby podal koneˇcnou odpovˇed’.
Chvílemi mu témˇeˇr pˇrestávalo tlouct srdce, když si uvˇedomil, jaké
síly se spojily proti pravdˇe. Víra ho opouštˇela, doléhal na nˇeho
strach. Pˇripadalo mu, že nebezpeˇcí hrozivˇe nar ˚ustá, že nepˇrátelé nad
ním témˇeˇr zvítˇezili a temné mocnosti pˇrešly do protiútoku. Mraˇcna
zlovˇestnˇe zˇcernala, jako by ho chtˇela dostat co nejdál od Boha. Silnˇe
zatoužil po ujištˇení, že Pán bude s ním. Plný úzkosti se vrhl k zemi a
vyrážel ze sebe pˇrerývané výkˇriky, kterým mohl porozumˇet jen B˚uh.
“
Všemohoucí a vˇeˇcný Bože,” volal, “jak strašný je tento svˇet!
Otvírá svou tlamu, aby mˇe sežral, a já tak málo vˇeˇrím v tebe. . . ,
jestliže musím vkládat svou d˚uvˇeru jen v sílu tohoto svˇeta, pak je
všechno ztraceno. . . Pˇrišla moje poslední hodinka, rozsudek nade
mnou byl již vynesen. . . Bože, pomoz mi proti celé moudrosti svˇeta.
Pomoz mi, . . . jen ty to dokážeš; . . . protože tady nejde o mé dílo, ale
o tvé. Já tady nemám co dˇelat, nemám zaˇc bojovat s mocnými tohoto
svˇeta. . . Jde o tvou vˇec . . . a je to spravedlivá a vˇeˇcná vˇec. Pane,
pomoz mi! Vˇerný a nezmˇenitelný Bože, neskládám svou d˚uvˇeru v
žádného ˇclovˇeka. Vše, co se zakládá na ˇclovˇeku, je nejisté; vše, co
vychází z ˇclovˇeka, selhává. . . Ty jsi mne vyvolil pro toto dílo. . . St ˚uj
pˇri mnˇe, pro tvého milovaného Ježíše Krista, který je mou ochranou,
mou záštitou a mým pevným hradem.” (D’Aubigné, sv. 7, kap. 8)
Moudrá prozˇretelnost dopustila, aby si Luther uvˇedomil, co mu
hrozí, aby nespoléhal na vlastní síly a nepouštˇel se neuváženˇe do
nebezpeˇcí. Nebyly to však obavy z tˇelesného a duševního utrpení,
nebyl to strach z muˇcení nebo smrti, co ho tak dˇesilo. Dostal se do
mezní situace a cítil, že není schopen v ní obstát. Vˇec pravdy by
mohla utrpˇet jeho slabostí. Zápasil s Bohem ne o vlastní záchranu,
ale o vítˇezství evangelia. Trpˇel úzkostí jako Izrael oné noci, když
zápasil u opuštˇeného potoka. A podobnˇe jako Izrael také zvítˇezil.
V zoufalé bezmocnosti se vírou upnul ke Kristu jako k mocnému
Vysvoboditeli; posilou mu bylo ujištˇení, že nebude stát pˇred snˇemem
[108]
sám. Do srdce se mu vrátil klid a pocítil radost z toho, že mu bylo
dopˇráno vyvyšovat Boží slovo pˇred vládci národ˚u.
Luther se pˇripravoval na nadcházející zápas s myšlenkami sou-
stˇredˇenými na Boha. Pˇremýšlel o tom, jak odpoví, proˇcítal znovu
