Zde stojím a nemohu jinak
127
než pˇred jakým stál Martin Luther. “Pˇredvolání pˇred snˇem už samo
o sobˇe pˇredznamenalo vítˇezství nad papežstvím. Pˇrestože papež již
nad Lutherem rozsudek vynesl, soudní dv˚ur mu dovolil se veˇrejnˇe
hájit, ˇcímž se postavil nad papeže. Papež uvalil na tohoto ˇclovˇeka
klatbu a tím ho vylouˇcil z lidské spoleˇcnosti; nyní byl ale odsouzenec
zdvoˇrile pozván pˇred nejvznešenˇejší shromáždˇení na svˇetˇe. Papež
ho odsoudil k vˇeˇcnému mlˇcení, on však nyní promluví k tisíc˚um
pozorných posluchaˇc˚u, svolaných z nejvzdálenˇejších konˇcin kˇres-
t’anstva. Tak se prostˇrednictvím Luthera uskuteˇcˇnovala obrovská
revoluce. ˇRím již sestupoval ze svého tr˚unu, a byl to hlas mnicha,
který ho tak pokoˇril.” (D’Aubigné, sv. 7, kap. 8)
Pˇred slavným a váženým shromáždˇením vypadal neurozený
reformátor bázlivˇe a rozpaˇcitˇe. Nˇekterá knížata zaregistrovala jeho
pocity; pˇristoupili k nˇemu a jeden z nich mu pošeptal: “Nebojte
se tˇech, kdo zabíjejí tˇelo, ale duši zabít nemohou.” Jiný mu ˇrekl:
“
Budou vás vodit pˇred vládce a krále kv˚uli mnˇe, . . . bude vám dáno,
co máte mluvit. Nejste to vy, kdo mluvíte, ale mluví ve vás Duch
vašeho Otce.”
Matouš 10,28.18-20
.
Velcí muži svˇeta tak pomocí
Kristových slov posílili Božího služebníka v té tˇežké chvíli.
Luther byl pˇriveden pˇrímo pˇred císaˇr ˚uv tr ˚un. V pˇreplnˇeném sále
zavládlo hluboké ticho. Pak povstal císaˇrský úˇredník, ukázal na
hromadu Lutherových spis˚u a žádal, aby Luther odpovˇedˇel na dvˇe
otázky: Zda se k nim hlásí jako ke svým spis˚um a zda je ochoten
odvolat názory, které v nich hlásá. Když byly pˇreˇcteny názvy knih,
Luther odpovˇedˇel na první otázku a potvrdil, že je jejich autorem.
Pak pokraˇcoval: “Pokud jde o druhou otázku, ta se týká víry i spásy
duší a jde v ní o Boží slovo, nejvˇetší a nejvzácnˇejší poklad na nebi
i na zemi. Bylo by ode mˇe neuvážené, kdybych odpovˇedˇel bez
rozmýšlení. Mohl bych toho ˇríci ménˇe, než vyžadují okolnosti, nebo
[107]
více, než žádá pravda, a tak bych se mohl prohˇrešit proti slov˚um
Kristovým: ‘Kdo mˇe však zapˇre pˇred lidmi, toho i já zapˇru pˇred svým
Otcem v nebi.’
Matouš 10,33
.
Proto žádám vaše císaˇrské Veliˇcenstvo
ve vší pokoˇre, aby mi dopˇrálo ˇcasu, abych mohl odpovˇedˇet, aniž
bych se prohˇrešil proti Božímu slovu.” (D’Aubigné, sv. 7, kap. 8)
Luther si poˇcínal moudˇre, když vznesl takový požadavek. Tím
pˇresvˇedˇcil shromáždˇení, že nejedná ukvapenˇe a bez rozvahy. Taková
rozvážnost a takové sebeovládání — neˇcekané u ˇclovˇeka, který se
dˇríve projevil tak smˇele a neústupnˇe — pˇrispˇely k jeho síle a umož-
