Zde stojím a nemohu jinak
125
Lidé mu naslouchali s nˇemým údivem. Tolik toužili po “chlebu
života”. A tady slyší, jak je Kristus vyvyšován nad papeže, legáty,
krále a císaˇre. Luther se ani sl ˚uvkem nezmínil o tom, v jakém je
vlastnˇe sám nebezpeˇcí. Neusiloval o publicitu, o to, aby o nˇem
všichni mluvili nebo ho litovali. Když pˇremýšlel o Kristu, zapomínal
na sebe. “Skryl se” za Mužem z Golgoty a snažil se ukazovat jen na
Pána Ježíše jako na Zachránce hˇríšník˚u.
[105]
Cestou se Luther všude setkával s velkým zájmem. Lidé ho
zvˇedavˇe “okukovali”. Mnozí pˇríznivci ho varovali pˇred zámˇery pa-
peženc˚u. “Upálí tˇe,” ˇríkali nˇekteˇrí, “skonˇcíš na hranici jako Jan Hus.”
Luther jim však odpovídal: “I kdyby po celé cestˇe z Wormsu do
Wittenberku zapálili oheˇn, jehož plameny by šlehaly až k nebi, pro-
jdu jím ve jménu Pánˇe. Pˇrijdu na snˇem, vstoupím do tlamy toho
netvora a vylámu mu zuby, protože vyznám Pána Ježíše Krista.”
(
D’Aubigné, sv. 7, kap. 7)
Zpráva o tom, že se blíží k Wormsu, vzbudila notný rozruch.
Lutherovi pˇrátelé se obávali o jeho bezpeˇcnost, jeho nepˇrátelé mˇeli
strach, že se jim jejich zámˇer nezdaˇrí. Vynaložili znaˇcné úsilí, aby
mu zabránili vstoupit do mˇesta — vyzvali ho, aby odešel na zámek
jednoho rytíˇre, který mu byl pˇríznivˇe naklonˇen; tam se údajnˇe mˇely
všechny rozpory vyˇrešit v pˇrátelském duchu. Jeho pˇrátelé ho chtˇeli
od cesty odradit tím, že mu líˇcili nebezpeˇcí, která mu hrozí. To se
jim ale nepodaˇrilo. Luther odhodlanˇe prohlásil: “I kdyby bylo ve
Wormsu tolik d’ábl ˚u jako tašek na stˇrechách dom˚u, i tak bych tam
šel.” (D’Aubigné, sv. 7, kap. 7)
Když dorazil do Wormsu, vítal ho u brány obrovský zástup lidí.
Tak velký dav se nesešel ani na uvítanou císaˇri. Zavládlo velké vzru-
šení. Ze zástupu se ozval pronikavý, naˇríkavý hlas zpívající pohˇrební
žalozpˇev, jako by chtˇel Luthera varovat pˇred údˇelem, který ho oˇce-
kává. “B˚uh bude mou ochranou,” prohlásil Luther, když vystoupil z
vozu.
Papeženci se zhrozili — v˚ubec nedoufali, že si Luther troufne
do Wormsu pˇrijít. Císaˇr ihned svolal své rádce, aby uvážili, jaká
opatˇrení mají podniknout. Jeden z biskup˚u, horlivý obhájce papež-
ství, prohlásil: “Dlouho jsme se už o tom radili. Vaše císaˇrská milost
by se mˇela zbavit toho ˇclovˇeka co nejrychleji. Což nedal Zikmund
upálit Jana Husa? Nejsme povinni vydávat ochranné listy kacíˇr ˚um,
ani nejsme povinni takové listy dodržovat.” “Nikoli,” odpovˇedˇel
