114
      
      
        Velké drama vˇek˚u
      
      
        pˇricházející do Wittenberku uctívat ostatky, ale studenti, kteˇrí plnili
      
      
        univerzitní posluchárny. Lutherovy spisy vzbuzovaly všude nový
      
      
        zájem o Písmo a na univerzitu ve Wittenberku se hlásili studenti
      
      
        nejen ze všech ˇcástí Nˇemecka, ale i z jiných zemí. Mladí muži,
      
      
        když poprvé pˇricházeli k Wittenberku, “zvedali ruce k nebes˚um a
      
      
        dˇekovali Bohu, že dal zazáˇrit svˇetlu pravdy z tohoto mˇesta — jako
      
      
        kdysi dávno ze Sióna — a že se odtud svˇetlo šíˇrí do nejvzdálenˇejších
      
      
        zemí” (D’Aubigné, sv. 4, kap. 10).
      
      
        Do té doby se Luther jen ˇcásteˇcnˇe vzdal blud˚u, které hlásala
      
      
        ˇrímská církev. Pˇri porovnávání Písma svatého s papežskými dekrety
      
      
        a ustanoveními však došel k mnoha pˇrekvapivým zjištˇením. Pˇrí-
      
      
        ležitostnˇe k tomu poznamenal: “Právˇe ˇctu papežova naˇrízení a . . .
      
      
        nevím, je-li papež sám antikrist nebo jeho apoštol, tak velice je v
      
      
        nich Kristus zkreslován a kˇrižován.” (D’Aubigné, sv. 5, kap. 1) V té
      
      
        dobˇe byl však Luther stále ještˇe stoupencem ˇrímské církve a ani v
      
      
        nejmenším ho nenapadlo, že by se od ní mohl nˇekdy odlouˇcit.
      
      
        [97]
      
      
        Šíˇrení Lutherova uˇcení
      
      
        Lutherovy spisy a jeho uˇcení postupnˇe pronikly do všech kˇres-
      
      
        t’anských zemí. Jeho vliv se rozšíˇril do Švýcarska a Holandska, opisy
      
      
        jeho prací se dostaly do Francie a Španˇelska; v Anglii bylo jeho
      
      
        uˇcení pˇrijato jako slovo života; pravda se rozšíˇrila také do Belgie a
      
      
        Itálie. Tisíce lidí jako by se probudily ze smrtelné strnulosti k radosti
      
      
        a nadˇeji života víry.
      
      
        ˇRím byl stále podráždˇenˇejší Lutherovými útoky. Nˇekteˇrí jeho
      
      
        fanatiˇctí odp˚urci, a byli mezi nimi i doktoˇri katolických univerzit,
      
      
        prohlašovali, že ten, kdo zabije tohoto vzpurného mnicha, nebude
      
      
        mít hˇrích. Jednou pˇristoupil k Lutherovi neznámý muž, který pod
      
      
        svrchníkem ukrýval pistoli, a ptal se ho, proˇc jde tak sám. “Jsem
      
      
        v Božích rukou,” odpovˇedˇel Luther. “B˚uh je má síla a m˚uj štít. Co
      
      
        mi m˚uže udˇelat ˇclovˇek?” (D’Aubigné, sv. 6, kap. 2) Když neznámý
      
      
        uslyšel tato slova, zbledl a utekl, jako kdyby se právˇe setkal s andˇe-
      
      
        lem.
      
      
        ˇRím se snažil Luthera zniˇcit, B˚uh ho však chránil. Jeho uˇcení
      
      
        znˇelo všude — “v chatrˇcích i v klášterech, . . . v zámcích šlechtic˚u,
      
      
        na univerzitách i v královských palácích, a všude se našli ušlechtilí