Muž, kterého doba potˇrebovala
107
Lutherovy teze byly výzvou k diskusi. Nikdo se však neodvážil
do diskuse vstoupit. Otázky, které Luther pˇredložil, se v nˇekolika
málo dnech rozšíˇrily po celém Nˇemecku a za pár týdn˚u o nich
vˇedˇel celý kˇrest’anský svˇet. Mnozí oddaní katolíci, kteˇrí vˇedˇeli o
zloˇrádech v církvi a bˇedovali nad nimi, avšak nevˇedˇeli, jak zastavit
jejich postup, ˇcetli teze s velkou radostí a poznávali v nich Boží hlas.
Cítili, že Pán se postaral o to, aby rychle se šíˇrící záplava zkázy,
jejímž zdrojem byl ˇRím, byla zastavena. Knížata a svˇetská vrchnost
se tajnˇe radovala, že bude koneˇcnˇe zastavena domýšlivá síla, která
neuznává právo odvolat se proti jejím rozhodnutím.
Lidé povˇerˇciví, milující hˇrích, se však dˇesili, když vidˇeli, jak
se rozplývají výmysly, které zahánˇely jejich strach. Vychytralí du-
chovní, které Luther vyrušil pˇri schvalování zloˇcin˚u, soptili vzteky,
když zjistili, že jejich zisky jsou ohroženy. Spojili proto své síly
—
doufali totiž, že se jim podaˇrí zachovat zdroje svých pˇríjm˚u. Re-
[91]
formátor musel ˇcelit rozhoˇrˇceným žalobc˚um. Nˇekteˇrí ho obvi ˇnovali,
že jednal ukvapenˇe, bez rozmyslu, jiní mu vyˇcítali opovážlivost —
tvrdili, že není veden Bohem, ale že jedná z domýšlivosti a touhy
prosazovat sebe. Luther odpovídal: “Kdo neví, že ˇclovˇek jen zˇrídka
pˇrichází s novými myšlenkami, aniž pˇritom vzbuzuje dojem domýš-
livosti a aniž je obvi ˇnován, že vyvolává spory? . . . Proˇc byl Kristus
a všichni muˇcedníci vydáni na smrt? Protože se zdálo, že jsou do-
mýšliví a pohrdají moudrostí své doby a protože prosazovali nové,
aniž se nejdˇríve skromnˇe poradili se starými názory.”
Jindy prohlásil: “At’ dˇelám cokoli, není to projev lidské moud-
rosti, ale vyplývá to z Božího povˇeˇrení. Je-li to Boží dílo, kdo je
zastaví? Není-li, kdo je dokáže prosadit? Ani má v˚ule, ani jejich,
ani naše; ale at’ se stane tvá v˚ule, svatý Otˇce, jenž jsi na nebesích.”
(
D’Aubigné, sv. 3, kap. 6)
Luthera sice vedl k zahájení reformaˇcního díla Duch svatý, ve
svém úsilí však nemohl dále pokroˇcit bez vážných stˇret ˚u. Jeho nepˇrá-
telé ho pomlouvali a odsuzovali, pˇrekrucovali jeho úmysly, posmívali
se mu a trousili uštˇepaˇcné poznámky. To vše se na nˇej nahrnulo jako
nespoutaný živel a nez˚ustalo to bez následk˚u. Luther však žil v jis-
totˇe, že vedoucí pˇredstavitelé církve i škol se k nˇemu ochotnˇe pˇripojí
[92]
v úsilí o nápravu. Povzbuzení, kterého se mu dostalo od vysoce po-
stavených lidí, mu dodávalo radost a nadˇeji. V duchu si pˇredstavoval,
jak církvi vzchází “jasnˇejší den”. Povzbuzování se však ˇcasem zmˇe-
