102
Velké drama vˇek˚u
Syna. Stal se ˇclovˇekem, aby ti dal d˚ukaz Boží lásky. Miluj Krista,
který tˇe miloval jako první.” (D’Aubigné, sv. 2, kap. 4) Byla to slova
posla milosti. Na Luthera hluboce zap˚usobila. Po mnoha bojích s
bludy, které tak dlouho zastával, mohl lépe poznat pravdu a dojít k
vnitˇrnímu pokoji.
[87]
Luther byl vysvˇecen na knˇeze a povolán z kláštera na univer-
zitu ve Wittenberku jako profesor. Tam se vˇenoval studiu Bible
v p˚uvodních jazycích. Zaˇcal pˇrednášet o Bibli, mnoha nadšeným
posluchaˇc˚um vykládal knihu žalm˚u, evangelia a epištoly. Staupitz,
jeho pˇrítel a pˇredstavený, na nˇej naléhal, aby vystoupil na kazatelnu
a kázal Boží slovo. Luther váhal, cítil se nehodný mluvit k lidem
na Kristovˇe místˇe. Teprve po dlouhém vnitˇrním boji se podvolil
naléhání pˇrátel. Tehdy již velmi dobˇre znal Písmo a prožíval úzké
spojení s Bohem. Posluchaˇci byli uchváceni jeho výˇreˇcností. Jasnost
a pádnost, s níž pˇredkládal pravdy, je pˇresvˇedˇcovala a jeho vroucnost
ovlivˇnovala jejich srdce.
Luther byl stále vˇerným synem ˇrímské církve a ani ho nena-
padlo, že by mohl být nˇekým jiným. Boží prozˇretelnost ho vedla,
aby navštívil ˇRím. Šel pˇešky, cestou pˇrespával v klášterech. Zavítal
také do jednoho italského kláštera, který byl honosnˇe, pˇrepychovˇe
zaˇrízený. To ho velice udivilo. Mniši zajištˇeni knížecími pˇríjmy žili
v pˇrekrásných komnatách, oblékali se do nákladných a drahocen-
ných šat ˚u a hodovali u pˇreplnˇených stol ˚u. S trapnými pocity a celý
zmatený srovnával Luther tuto podívanou s odˇríkáním a tvrdostí
svého vlastního života.
Koneˇcnˇe v dálce uvidˇel mˇesto na sedmi pahorcích. V hlubo-
kém pohnutí padl na zem a volal: “Svatý ˇRíme, bud’ pozdraven.”
(
D’Aubigné, sv. 2, kap. 6) Pak vešel do mˇesta, navštˇevoval kostely,
naslouchal podivným bajkám, které vyprávˇeli knˇeží a mniši, a konal
všechny požadované obˇrady. Všude se ale setkával s projevy, které
v nˇem vzbuzovaly úžas a hr˚uzu. Zjistil, že ve všech vrstvách du-
chovenstva vládne neˇrest a hˇrích. Slyšel, jak preláti neslušnˇe žertují,
a zdˇesil se, když zaslechl, že se tak chovají dokonce i bˇehem mše.
Když pak hovoˇril s mnichy a prostými lidmi, setkával se s nevá-
zaností a zhýralostí. At’ se obrátil kamkoli, všude místo svatosti
nacházel jen znesvˇecování. Napsal: “Nikdo si neumí pˇredstavit, jaké
hˇríchy a hanebnosti se v ˇRímˇe dˇejí. Je tˇreba to vidˇet a slyšet, aby
tomu v˚ubec bylo možné uvˇeˇrit. Obyvatelé ˇRíma ˇríkají: Existuje-li
