Vˇerní až do smrti
83
V onˇech dobách vyvolal podobný rozsudek všeobecné zdˇešení.
Obˇrady, kterými byla klatba provázena, mˇely vnést hr˚uzu a strach
mezi lidi. Všeobecnˇe byl papež považován za zástupce samého
Boha, který drží v ruce klíˇce nebe a pekla a má moc udílet ˇcasné i
duchovní tresty. Lidé vˇeˇrili, že zemˇrelí ze zemˇe postižené papežskou
klatbou nemohou vejít do vˇeˇcné blaženosti, protože nebeské brány
jsou pro nˇe uzavˇrené, dokud se papeži nezlíbí klatbu sejmout. Na
znamení této strašné pohromy papež zakázal provádˇet náboženské
obˇrady. Kostely byly uzavˇreny. Svatební obˇrady se konaly pˇred
kostely. Mrtví, kterým byl odepˇren pohˇreb do svˇecené zemˇe, byli
pochováváni bez pohˇrebních obˇrad˚u v pˇríkopech nebo na polích.
Takovými opatˇreními, která p˚usobila na lidskou pˇredstavivost, se
ˇRím pokoušel ovládnout svˇedomí lidí.
V Praze vládl neklid a pobouˇrení. Mnoho lidí odsuzovalo Husa,
že je pˇríˇcinou všeho neštˇestí, a žádalo, aby byl vydán ˇRímu k po-
trestání. Hus na ˇcas z Prahy odešel a uchýlil se do svého rodného
kraje. V listˇe pˇrátel ˚um, které zanechal v Praze, napsal: “Uprchl jsem
z nauˇcení Kristova, abych nebyl nepˇrátel ˚um pˇríležitostí vˇeˇcného
zatracení, spravedlivým také pˇríˇcinou utrpení a strasti; rovnˇež aby
pošetilí díla Božího nestavili. Že bych však od pravdy utíkal, doufám
v Boha, že v téže pravdˇe zemˇríti mi dá.” (Hus˚uv list Pražan˚um z
prosince 1412) Hus ve své ˇcinnosti však neustal. Procházel krajem a
kázal zvˇedavým zástup˚um. Opatˇrení, k nimž papež sáhl, aby kázání
evangelia zastavil, zp˚usobila spíše jeho další rozšíˇrení. “Vždyt’ nic
[71]
nezm˚užeme proti pravdˇe, nýbrž jen ve jménu pravdy.”
2.
Korintským
13,8
.
“
Zdálo se, jako by se v Husovˇe mysli v tomto období jeho života
odehrával bolestný zápas. Aˇckoli se ho církev snažila zastrašit svým
hromobitím, Hus nepopíral její autoritu. ˇRímskou církev stále pova-
žoval za Kristovu nevˇestu a papeže za pˇredstavitele a zástupce Boha.
Hus varoval pˇred zneužíváním moci, nikoli pˇred vlastním principem.
Vnímal to jako tíživý rozpor mezi pˇresvˇedˇcením, k nˇemuž dospˇel
úvahou, a požadavky svˇedomí. Jestliže je církevní moc spravedlivá
a neomylná — a tomu vˇeˇrit nepˇrestal —, jak je možné, že mu cosi
v jeho nitru velí ji neuposlechnout? Poznal, že uposlechnutí by byl
hˇrích. Proˇc však by poslušnost neomylné církve mˇela vést k tako-
vému rozporu? To byl problém, který nedokázal vyˇrešit, to byly
pochybnosti, kterými se trápil dnem i nocí. Nejblíže k ˇrešení byl v
