Zaˇcátky reformace
      
      
        71
      
      
        Ve službách krále
      
      
        Král povolal Viklefa, aby hájil práva anglické koruny proti zása-
      
      
        h˚um ˇRíma. Jako královský velvyslanec strávil dva roky v Nizozemí
      
      
        vyjednáváním s papežovými povˇeˇrenci. Tam se setkal s duchovními
      
      
        z Francie, Itálie a Španˇelska, mˇel možnost nahlédnout do zákulisí a
      
      
        poznat mnoho vˇecí, které by v Anglii nikdy nepoznal. Nauˇcil se mno-
      
      
        hému, co mu posloužilo pˇri jeho dalším p˚usobení. V pˇredstavitelích
      
      
        papežského dvora poznal pravou povahu a cíle ˇrímské hierarchie.
      
      
        Po návratu do Anglie hlásal své dˇrívˇejší názory ještˇe otevˇrenˇeji a
      
      
        horlivˇeji. Tvrdil také, že hrabivost, pýcha a klam jsou bohové ˇRíma.
      
      
        V jednom ze svých traktát ˚u napsal o papeži a jeho výbˇerˇcích:
      
      
        “
      
      
        Vydírají z naší zemˇe živobytí chudých a z královské pokladny
      
      
        každoroˇcnˇe mnoho tisíc marek za svátosti a duchovní služby. Je
      
      
        to zloˇreˇcený blud svatokupectví; vedou všechny kˇrest’any, aby toto
      
      
        kacíˇrství schvalovali a pˇestovali. Aˇckoli naše ˇríše má zajisté velké
      
      
        zásoby zlata a až na výbˇerˇcího vyslaného pyšným papežem z nˇeho
      
      
        nikdo nikdy nevzal, musí se tato hora zlata v pr ˚ubˇehu doby vyˇcerpat,
      
      
        nebot’ stále jen odváží peníze z naší zemˇe a neposílá za nˇe nic než
      
      
        Boží prokletí pro své svatokupectví.” (John Lewis, Život a utrpení J.
      
      
        Viklefa, str. 37)
      
      
        Krátce po návratu do Anglie dostal Viklef od krále faru v Lut-
      
      
        terworthu. Král ho tím ujistil, že jeho výroky nevzbudily panov-
      
      
        [60]
      
      
        níkovu nelibost. Viklef mˇel vliv jak u dvora, kde p˚usobil na roz-
      
      
        hodování o dalších opatˇreních, tak mezi lidem pˇri utváˇrení jejich
      
      
        víry.
      
      
        Brzy se však na jeho hlavu sneslo hromobití. Papež do Anglie
      
      
        poslal tˇri buly — univerzitˇe, králi a církevním hodnostáˇr˚um —, v
      
      
        nichž naˇrizoval, aby byl tento uˇcitel kacíˇrství neprodlenˇe a rozhodnˇe
      
      
        umlˇcen (Augustus Neander, Všeobecné dˇejiny kˇrest’anského nábo-
      
      
        ženství a církve, díl 6, odd. 2, ˇcást 1, odst. 8). Ještˇe než buly do
      
      
        Anglie dorazily, pˇredvolali biskupové ve své horlivosti Viklefa, aby
      
      
        ho soudili. K soudu ho doprovázeli dva z nejmocnˇejších šlechtic˚u
      
      
        v království. Lidé obklopili soudní budovu, tlaˇcili se dovnitˇr, a tak
      
      
        postrašili soudce, kteˇrí jednání na ˇcas odložili a Viklefovi dovo-
      
      
        [61]
      
      
        lili v pokoji odejít. Krátce nato zemˇrel Eduard III., kterého se ke
      
      
        konci jeho života preláti pokoušeli poštvat proti hlasateli pravdy, a
      
      
        správcem království se stal Viklef ˚uv dˇrívˇejší ochránce.