516
Velké drama vˇek˚u
na kvˇetiny, o které kdysi s láskou peˇcoval. Uvˇedomí si, že je to
skuteˇcnost, že je to opravdu obnovený ráj, nyní ještˇe krásnˇejší než
tehdy, když z nˇeho musel odejít. Spasitel ho zavede ke stromu života,
utrhne nádherné ovoce a nabídne mu je. Adam se rozhlédne a uvidí
v Božím ráji mnoho zachránˇených ˇclen˚u své rodiny. Pak položí
svou korunu k Ježíšovým nohám a padne mu do náruˇce. Poté se
chopí své zlaté harfy a od nebeské klenby se odrazí vítˇezoslavný
[417]
chvalozpˇev: “Sláva, sláva, sláva Beránkovi, jenž byl zabit a znovu
žije!” Adamova rodina se ke zpˇevu pˇripojí, položí své koruny ke
Spasitelovým nohám a v úctˇe se mu pokloní.
Toto setkání budou sledovat andˇelé, kteˇrí plakali, když Adam
padl do hˇríchu, a radovali se, když Ježíš po svém vzkˇríšení vystoupil
na nebesa a vydobyl možnost vzkˇríšení pro všechny, kdo v nˇej uvˇeˇrí.
A tak nyní, když se dílo vykoupení dovršilo, se mohou pˇripojit k
chvalozpˇevu.
Na kˇrišt’álovém moˇri pˇred tr˚unem, na onom sklenˇeném moˇri,
které vypadá, jako by bylo smíchané s ohnˇem— tak záˇrí Boží slávou
—,
se shromáždí ti, “kteˇrí zvítˇezili nad dravou šelmou, nesklonili se
pˇred jejím obrazem a nenechali se oznaˇcit ˇcíslicí jejího jména”. Stojí
s Beránkem na hoˇre Siónu, mají “Boží loutny” a je jich sto ˇctyˇricet
ˇctyˇri tisíc vykoupených z lidí. Vtom zazní hlas pˇripomínající šumˇení
vody a rachocení hromu, jako když hudebníci rozezvuˇcí své nástroje.
A budou zpívat “novou píseˇn” pˇred Božím tr˚unem, píseˇn, kterou
se nikdo kromˇe sto ˇctyˇriaˇctyˇriceti tisíc nem˚uže nauˇcit. Je to píseˇn
Mojžíše a Beránka — píseˇn vysvobození. Jen sto ˇctyˇriaˇctyˇricet
tisíc vykoupených se m˚uže nauˇcit této písni, protože je to píseˇn
jejich života — života, jaký nikdo jiný neprožil. “To jsou ti, kdo
. . .
následují Beránka, kamkoli jde.” Byli pˇreneseni ze zemˇe živí
jako “první z lidstva . . . Bohu a Beránkovi”.
Zjevení 15,2.3
;
Zjevení
14,1-5
. “
To jsou ti, kteˇrí pˇrišli z velikého soužení”; prošli dobou
soužení, jaké svˇet nepamatuje od chvíle, kdy na zemi žijí lidé. Prožili
úzkost Jákobova soužení a v samém závˇeru — když na zem dopadly
poslední Boží rány — byli bez pˇrímluvce. Pán je však vysvobodil,
protože “vyprali svá roucha a vybílili je v krvi Beránkovˇe”. “V jejich
ústech nebyla nalezena lež; proto jsou bez vady” pˇred Bohem. “Proto
jsou pˇred tr˚unem Božím a slouží mu v jeho chrámˇe dnem i nocí; a
ten, který sedí na tr ˚unu, bude jim záštitou.” Vidˇeli zemi zpustošenou
hladem a morem, kdy slunce svým žárem p˚usobilo lidem útrapy,
