Postupný úpadek
      
      
        47
      
      
        neposkytuje žádný d˚ukaz. Ježíš Kristus ani jeho apoštolové tento
      
      
        den nesvˇetili. Zachovávání nedˇele jako kˇrest’anského zˇrízení má
      
      
        sv˚uj p˚uvod v oné “tajemné síle nepravosti” (
      
      
        2.
      
      
        Tesalonickým 2,7
      
      
        ),
      
      
        která zaˇcala p˚usobit již za dn˚u apoštola Pavla. Kdy a jak uznal Pán
      
      
        tento výplod papežství? M˚užeme opravdu od˚uvodnit zmˇenu, kterou
      
      
        Písmo nezná?
      
      
        Církev odchází “na poušt’”
      
      
        V šestém století bylo papežství již pevnˇe nastoleno. Za své sídlo
      
      
        si zvolilo císaˇrské mˇesto a ˇrímský biskup se prohlásil za hlavu celé
      
      
        církve. Pohanství ustoupilo a bylo nahrazeno papežstvím. Drak dal
      
      
        šelmˇe “svou sílu i tr˚un i velikou moc”.
      
      
        Zjevení 13,2
      
      
        . (
      
      
        viz Dodatek
      
      
        ˇc. 6.) Pak zaˇcalo období papežského útlaku trvající 1 260 let, jak to
      
      
        pˇredpovˇedˇela proroctví knihy Daniel a Zjevení (
      
      
        Daniel 7,25
      
      
        ;
      
      
        Zjevení
      
      
        13,5-7
      
      
        ).
      
      
        Kˇrest’ané se museli rozhodnout: bud’ se vzdají své ˇcistoty a
      
      
        pˇrijmou zpohanštˇelé obˇrady a bohoslužbu, anebo je ˇceká doživotní
      
      
        žaláˇr, smrt na muˇcidlech, na hranici nebo na popravišti pod katovou
      
      
        sekerou. Zaˇcala se plnit Ježíšova slova: “Zradí vás i vaši rodiˇce,
      
      
        bratˇri, pˇríbuzní a pˇrátelé a nˇekteˇrí z vás budou zabiti. A všichni
      
      
        vás budou nenávidˇet pro mé jméno.”
      
      
        Lukáš 21,16.17
      
      
        .
      
      
        Znovu zaˇcalo
      
      
        pronásledování vˇerných, které bylo ještˇe zbˇesilejší než ta pˇredchozí.
      
      
        Svˇet se stal velkým bojištˇem. Po staletí nalézala Kristova církev
      
      
        útoˇcištˇe v ústraní a ve skrýších. Prorok to pˇredpovˇedˇel slovy: “Žena
      
      
        pak uprchla na poušt’, kde jí B˚uh pˇripravil útoˇcištˇe, aby tam o ni
      
      
        bylo postaráno po tisíc dvˇe stˇe šedesát dní.”
      
      
        Zjevení 12,6
      
      
        .
      
      
        Nástup ˇrímské církve k moci znamenal poˇcátek doby temna.
      
      
        Tato temnota houstla s postupující rozpínavostí církve. Z Krista —
      
      
        jako “pravého základu” — byla víra pˇrenesena na ˇrímského papeže.
      
      
        Místo aby lidé vˇeˇrili v Božího Syna a oˇcekávali od nˇeho odpuštˇení
      
      
        hˇrích˚u a vˇeˇcnou záchranu, vzhlíželi k papeži, ke knˇežím a prelá-
      
      
        t ˚um, kterým papež udˇelil urˇcitou moc. Církev uˇcila, že papež je pro
      
      
        ˇclovˇeka pozemský prostˇredník, a ˇclovˇek se tedy k Bohu m˚uže pˇriblí-
      
      
        žit pouze jeho prostˇrednictvím; papež také stojí na Božím místˇe, a
      
      
        lidé jej proto musí bezpodmíneˇcnˇe poslouchat. Neuposlechnutí jeho
      
      
        požadavk˚u bylo dostateˇcným d˚uvodem, aby na pˇrestupníky byly
      
      
        uvaleny nejpˇrísnˇejší tˇelesné i duchovní tresty. Tak byla pozornost
      
      
        [40]
      
      
        lidí odvrácena od Boha k omylným, bloudícím a krutým lidem, a