464
Velké drama vˇek˚u
skou zvrhlost.” (John Dowling, The History of Romanism, 5. díl,
kap. 6, odd. 55) To odpovídá tvrzení o moci ˇrímského veleknˇeze,
kterému “podle zákona pˇrísluší sesazovat císaˇre” a který “m˚uže
poddané zprošt’ovat vˇernosti jejich vládc˚um” (Mosheim, 3. díl, 11.
století, odd. 2, kap. 2, pozn. 17).
Nezapomeˇnme ani na to, jak se ˇRím pyšní tím, že se nemˇení.
Zásady ˇRehoˇre VII. a Inocence III. z˚ustávají stále zásadami katolické
církve. Kdyby dnes mˇela církev moc, prosadila by je stejnˇe ráznˇe
jako v minulých staletích. Protestanté si neuvˇedomují, co dˇelají, když
[376]
chtˇejí pˇrijmout pomoc ˇRíma pˇri prosazování nedˇelního odpoˇcinku.
Zatímco se snaží uskuteˇcnit sv˚uj zámˇer, usiluje ˇRím o obnovení své
moci, aby znovu získal ztracenou svrchovanost. Až jednou Spojené
státy pˇrijmou zásadu, že církev smí používat nebo ovládat státní
moc, že náboženské svátky mohou být vynucovány státními zákony,
zkrátka že církev a stát mají vládnout nad svˇedomím, tehdy bude
zajištˇeno vítˇezství ˇRíma v této zemi.
Boží slovo upozor ˇnuje na blížící se nebezpeˇcí. Pokud protestanté
toto upozornˇení nepˇrijmou, poznají, jaké jsou skuteˇcné zámˇery ˇRíma.
Pak už ale bude pozdˇe vymanit se z léˇcky. Moc papežství tiše roste.
Jeho uˇcení má vliv na zákonodárné sbory, na církve i na myšlení
lidí. Staví krásné a mohutné budovy, v jejichž tajných místnostech se
bude znovu osnovat staré pronásledování. Skrytˇe a nenápadnˇe sbírá
ˇRím své síly, aby v pˇríhodný okamžik mohl uskuteˇcnit své zámˇery.
Snaží se získat výhodné výchozí postavení, a vlastnˇe ho už dosáhl.
Brzy uvidíme i pocítíme, kam ˇRím míˇrí. Kdo bude vˇeˇrit Božímu
slovu a bude se jím ˇrídit, pˇrivolá na sebe pohanu a pronásledování.
[377]
