Svoboda svˇedomí ohrožena
463
budou uctívat nedˇeli, a tedy uznávat ustanovení vycházející plnˇe z
autority církve.
Od poloviny devatenáctého století pˇredkládají ameriˇctí vˇeˇrící,
kteˇrí studují proroctví, toto svˇedectví svˇetu. Souˇcasné události svˇedˇcí
o blížícím se naplnˇení pˇredpovˇedi. Když protestanté mluví o tom,
že si B˚uh pˇreje, abychom svˇetili nedˇeli, aniž by pro to mˇeli jakýkoli
d˚ukaz z Písma, poˇcínají si podobnˇe jako kdysi pˇredstavitelé katolické
církve, kteˇrí vymýšleli zázraky, aby jimi nahradili Boží pˇrikázání.
Budou se opakovat pohr˚užky, že B˚uh potrestá ty, kdo pˇrestupují
nedˇeli. Do urˇcité míry se to už dˇeje. Hnutí, které chce prosadit
zachovávání nedˇele, získává podporu.
Udivující je vychytralost a obratnost ˇrímské církve, která umí
odhadnout, co bude následovat. Klidnˇe vyˇckává, až pˇrijde její ho-
dina. Sleduje, jak protestantské církve uznávají její autoritu tím,
že pˇrijímají falešný den odpoˇcinku a chystají se vynutit jeho do-
držování stejnými prostˇredky, jaké kdysi používala ˇrímská církev.
Lidé, kteˇrí odmítají evangelium, budou hledat pomoc u mocnosti,
která se považuje za neomylnou, aby prosadili naˇrízení, které vydala.
Jak ochotnˇe pˇrijde tato moc protestant ˚um v této vˇeci na pomoc,
není tˇežké uhádnout. Kdo jiný než pˇredstavitelé katolické církve
se dokáže tak snadno vypoˇrádat s tˇemi, kdo odmítají poslouchat
církev?
ˇRímskokatolická církev se všemi svými poboˇckami po celém
svˇetˇe tvoˇrí obrovskou organizaci pod vládou papežské stolice. Slouží
jejím zájm˚um. Milióny jejích ˇclen˚u ve všech zemích svˇeta jsou
vedeny, aby se cítili zavázáni vˇerností papeži. At’ jsou jakékoli
národnosti, at’ žijí v kterékoli formˇe státního zˇrízení, autorita církve
má být pro nˇe tou nejvyšší. A pˇrestože pˇrísahali vˇernost státu, slib
vˇernosti církvi je nadˇrazený nad tuto pˇrísahu a zprošt’uje je všech
závazk˚u, které odporují zájm˚um ˇRíma.
Dˇejiny svˇedˇcí o obratných a vytrvalých snahách ˇrímské církve
vmˇešovat se do záležitostí národ˚u. Kdykoli se jí to podaˇrilo, sle-
dovala vlastní cíle bez ohledu na prospˇech vlád ˇci národ˚u. V roce
1204
si papež Inocenc III. vynutil na aragonském králi Petru II. tuto
zvláštní pˇrísahu: “Já Petr, král aragonský, vyznávám a slibuji, že
budu svému pánu, papeži Inocencovi, jeho katolickým následník˚um
a ˇrímské církvi vždy vˇerný a poslušný, že své království zachovám
vˇernˇe v poslušnosti, že budu bránit katolickou víru a potírat kacíˇr-
