Další zkouška víry
325
pitele, pocit’ovali nevýslovnou radost. Promˇeˇnující, podmaˇnující
moc Ducha svatého si dokázala získat nejedno lidské srdce a oddaní
vˇeˇrící tak zakusili velké Boží požehnání.
Lidé, kteˇrí pˇrijali poselství, vyhlíželi chvíli oˇcekávaného setkání
s Pánem se zaujetím a vážností. Každé ráno cítili, že je jejich první
povinností ujistit se, že je B˚uh pˇrijímá. Ve svých srdcích byli spolu
úzce spojeni, hodnˇe se modlili — spolu i jeden za druhého. ˇCasto
se scházeli na odlehlých místech, aby rozmlouvali s Bohem; z polí
i les˚u se nesly prosby smˇeˇrující k nebes˚um. Ujištˇení, že je Spasitel
pˇrijímá, potˇrebovali více než každodenní potravu. Když jejich mysl
zahalil mrak pochybností, nedopˇráli si klidu, dokud se nerozplynul.
Jakmile mˇeli jistotu odpuštˇení, o to více zatoužili stát již pˇred Pánem,
kterého tolik milovali.
Nové zklamání
Znovu však mˇeli prožít zklamání. ˇCas ˇcekání pominul, a Ježíš
nepˇrišel. S tak pevnou vírou ˇcekali na jeho pˇríchod — a nyní prožili
podobnou zkušenost jako Marie, když pˇrišla k hrobu Spasitele a
našla jej prázdný. Tehdy zvolala: “Odnesli mého Pána a nevím, kam
ho položili.”
Jan 20,13
.
Pocit posvátné úcty, strach, že poselství by mohlo být pravdivé,
zp˚usobil, že se nevˇeˇrící po nˇejakou dobu drželi zpátky. Dokonce i
poté, kdy doba ˇcekání již minula, jejich odstup pˇretrvával — zpo-
ˇcátku se neodvážili posmívat zklamaným. Když se však po urˇcitý
ˇcas neobjevily pˇríznaky Božího hnˇevu, jejich strach se rozplynul a
oni znovu vyrukovali se svými pošklebky. Mnozí z tˇech, kdo vˇeˇrili v
brzký Ježíš˚uv pˇríchod, se nyní zˇrekli své víry. Ti, kteˇrí pˇrekypovali
jistotou, by se zase se svou ranˇenou pýchou nejradˇeji schovali pˇred
svˇetem. Stejnˇe jako Jonáš si stˇežovali na Boha a v této chvíli by
radˇeji volili smrt než život. Lidé, kteˇrí svou víru zakládali na názoru
druhých, a nikoli na Božím slovu, nyní opˇet ochotnˇe mˇenili své
názory. Posmˇevaˇci získali na svou stranu slabé a zbabˇelé, všichni se
pak shodli, že není tˇreba se ˇcehokoli obávat a není ani co oˇcekávat.
Doba minula, Pán nepˇrišel a svˇet p˚ujde dál svou cestou po tisíce let.
Opravdoví, upˇrímní vˇeˇrící se vzdali všeho pro Krista a prožívali
jeho blízkost jako nikdy dˇríve. Vˇeˇrili, že svˇetu pˇredali poslední
varování. Protože oˇcekávali, že brzy budou žít v pˇrítomnosti svého
