Odmítnuté varování
      
      
        313
      
      
        lidé se ztrácejí a nikdo si s tím nedˇelá starosti. Dnešní kˇrest’ané — at’
      
      
        patˇrí k jakékoli církvi — milují svˇet, pˇrizp˚usobují se mu, usilují o
      
      
        osobní pohodlí a touží po úctˇe a vážnosti. Pán je povolal, aby trpˇeli
      
      
        s Kristem, oni se však zhroutí, sotva zaslechnou drobnou urážku. . .
      
      
        Odpadlictví, odpadlictví, odpadlictví je vytesáno nad vchodem do
      
      
        každého kostela. Kdyby si to uvˇedomovali, kdyby to cítili, byla by
      
      
        ještˇe nadˇeje, ale bˇeda, oni jen volají: Jsme bohatí, máme všeho dost a
      
      
        nic nepotˇrebujeme.” (Robert Atkins, Second Advent Library, traktát
      
      
        ˇc. 39)
      
      
        Vˇerouˇcné problémy
      
      
        Velký hˇrích, který Písmo vytýká Babylónu, spoˇcívá v tom, že
      
      
        “
      
      
        opojil všechny národy svým smilstvem”.
      
      
        Zjevení 14,8
      
      
        .
      
      
        Opojný
      
      
        pohár nabízený svˇetu pˇredstavuje falešné uˇcení, které církev pˇrijala
      
      
        jako d˚usledek svého nesprávného spojení s mocnými tohoto svˇeta.
      
      
        Pˇrátelství se svˇetem znehodnocuje víru vˇeˇrících a na druhé stranˇe
      
      
        má zhoubný vliv na svˇet, protože šíˇrí uˇcení, které odporuje jasným
      
      
        výrok˚um Písma.
      
      
        ˇRím vzal lidem Bibli a vyžadoval, aby pˇrijali jeho uˇcení. Úkolem
      
      
        reformace bylo vrátit lidem Boží slovo. Pˇresto však církve naší doby
      
      
        lidi uˇcí, aby svou víru zakládali spíše na vyznání a na uˇcení své
      
      
        církve než na Písmu. Charles Beecher o protestantských církvích
      
      
        prohlásil: “Dˇesí se každého tvrdšího slova proti své vˇerouce, stejnˇe
      
      
        jako se svatí otcové dˇesili každého tvrdšího slova proti rostoucímu
      
      
        uctívání svatých a muˇcedník˚u, které zavádˇeli. . . Protestantské evan-
      
      
        gelické církve si do té míry svázaly navzájem i každá sobˇe ruce, že
      
      
        se u nich nem˚uže stát kazatelem nikdo, kdo kromˇe Bible neuzná
      
      
        také jejich další knihy. . . Myslím, že není nijak zkreslené tvrzení, že
      
      
        vyznání mají takovou moc, že to vede k zakazování Bible. Stejnˇe to
      
      
        dˇelal i ˇRím, v tomto pˇrípadˇe se to ovšem dˇeje rafinovanˇeji.” (Charles
      
      
        Beecher, kázání “Bible je dostateˇcnou vˇeroukou”, pˇrednesené ve
      
      
        Fort Wayne, ve státˇe Indiana, 22. února 1846).
      
      
        V “opozici” v˚uˇci vˇerným vykladaˇc˚um Božího slova stojí vzdˇe-
      
      
        lanci a kazatelé, kteˇrí tvrdí, že rozumˇejí Písmu a správné uˇcení si
      
      
        dovolí oznaˇcit za kacíˇrství. Tím ale brání tˇem, kdo hledají pravdu.
      
      
        Kdyby svˇet nebyl beznadˇejnˇe “opilý vínem Babylónu”, pravdy Bible
      
      
        by pˇresvˇedˇcily a pˇrivedly k obrácení mnoho lidí. Kˇrest’anská vˇe-