310
      
      
        Velké drama vˇek˚u
      
      
        v sobˇe mnoho antikristovského a jsou na hony vzdáleny tomu, aby
      
      
        se o nich mohlo ˇríci, že jsou opravdu oproštˇené od . . . zkaženosti a
      
      
        bezbožnosti.” (Samuel Hopkins, Dílo, díl 2, str. 328)
      
      
        O odluce presbyteriánské církve od ˇRíma dr. Guthrie napsal:
      
      
        “
      
      
        Pˇred tˇremi sty lety opustila naše církev s otevˇrenou Biblí na svém
      
      
        praporu a s heslem ‘Zkoumejte Písmo’ brány ˇRíma.” A pak klade
      
      
        d˚uležitou otázku: “Vyšla ˇcistá z bran Babylónu?” (Thomas Guthrie,
      
      
        The Gospel in Ezekiel, str. 237)
      
      
        Jak ˇrekl Ch. Spurgeon: “Anglikánská církev je, jak se zdá, úplnˇe
      
      
        prosáklá uˇcením, že pro spasení jsou nejd˚uležitˇejší svátosti. Ovšem
      
      
        ti, kdo se od této církve odluˇcují, jsou témˇeˇr vždy naplnˇeni filozo-
      
      
        fickou nevˇerou. Lidé, od nichž bychom oˇcekávali lepší postoje, se
      
      
        jeden po druhém odvracejí od základ˚u víry. Obávám se, že srdce
      
      
        Anglie je skrznaskrz prostoupeno zhoubnou nevˇerou, která se navíc
      
      
        odvažuje vystupovat na kazatelnu a nazývat se kˇrest’anskou vírou.”
      
      
        Pˇríˇciny odpadnutí
      
      
        Z ˇceho pramení takové odpadlictví? Jak církev na poˇcátku opus-
      
      
        tila ˇcistotu evangelia? Tím, že pˇrijala pohanské zvyky, aby usnadnila
      
      
        [254]
      
      
        pohan˚um pˇrijmout kˇrest’anství. Apoštol Pavel prohlásil už ve své
      
      
        dobˇe: “Ta nepravost již p˚usobí.”
      
      
        2.
      
      
        Tesalonickým 2,7
      
      
        .
      
      
        Dokud žili
      
      
        apoštolové, z˚ustala církev pomˇernˇe ˇcistá. “Koncem druhého sto-
      
      
        letí však vˇetšina sbor˚u pˇrijala novou podobu. Když zemˇreli staˇrí
      
      
        uˇcedníci, jejich potomci spolu s novˇe obrácenými . . . pˇrijali nové
      
      
        formy a zp˚usoby.” (Robert Robinson, Ecclesiastical Researches, kap.
      
      
        6,
      
      
        odst. 17, str. 51) Aby získali nové ˇcleny, nevyžadovali dodržo-
      
      
        vání vznešených kˇrest’anských zásad. Následkem toho proudila do
      
      
        církve “pohanská krev a pˇrinášela s sebou pohanské zvyky, názory
      
      
        a modly” (Gavazzi, Lectures, str. 278). S tím, jak si kˇrest’anství
      
      
        získávalo pˇrízeˇn a podporu svˇetských vládc˚u, stalo se pˇrijatelným
      
      
        pro široké vrstvy; mnozí se však stali kˇrest’any jen navenek — “v
      
      
        podstatˇe z˚ustali pohany, a dále tajnˇe uctívali své bohy” (Tamtéž, str.
      
      
        278).
      
      
        Neopakuje se totéž témˇeˇr v každé církvi, která se nazývá pro-
      
      
        testantskou? Když zemˇreli zakladatelé prodchnutí pravým duchem
      
      
        nápravy, nastoupila další generace a zaˇcala církev pˇretváˇret. Potomci
      
      
        reformátor˚u obvykle slepˇe lpí na vˇerouce otc˚u a odmítají uznat co-