16.
kapitola — Za svobodou do svˇeta
Angliˇctí reformátoˇri se sice zˇrekli uˇcení ˇrímského katolicismu,
mnohé jeho formy si však ponechali. I když odmítli vyznání víry
a autoritu ˇRíma, do bohoslužeb anglikánské církve pˇrejali nemálo
ˇrímskokatolických zvyk˚u a obˇrad˚u. Tvrdili, že se dané vˇeci netýkají
svˇedomí; Písmo je nepožaduje, a proto nejsou d˚uležité, ani je neza-
kazuje, a nejsou tedy ani špatné. Jejich zachovávání mˇelo zmenšit
propast mezi reformovanými církvemi a ˇRímem a údajnˇe usnadnit
pˇrestup katolík˚u na protestantskou víru.
Pro lidi pˇrevážnˇe konzervativnˇe založené a ochotné ke kompro-
mis˚um to byly naprosto pˇresvˇedˇcivé argumenty. Nˇekteˇrí však mˇeli
jiný názor: právˇe to, že tyto zvyky “zmenšují rozdíl mezi ˇRímem a
protestantismem” (Martyn, díl 5, str. 22), byl podle nich dostateˇcný
argument k jejich odmítnutí. Považovali je za znamení otroctví, z
nˇehož se osvobodili a do nˇehož nemˇeli chut’ se vrátit. Byli pˇre-
svˇedˇceni, že B˚uh stanovil ve svém slovu pravidla, kterými se má
bohoslužba ˇrídit, a lidé k tomu nemají nic pˇridávat ani z toho ubírat.
Velké odpadnutí zaˇcalo tehdy, když se lidé pokusili nahradit Boží
autoritu autoritou církve. ˇRím zaˇcal tím, že pˇrikazoval to, co B˚uh
nezakázal, a skonˇcil tím, že zakazoval to, co B˚uh výslovnˇe naˇrídil.
Mnozí lidé si opravdovˇe pˇráli vrátit se k ˇcistotˇe a prostotˇe, kterou
se vyznaˇcovala prvotní církev. Mnohé z obˇrad˚u anglikánské církve
považovali za poz˚ustatky modláˇrství a svˇedomí jim nedovolilo se
jich úˇcastnit. Avšak církev, podporovaná svˇetskými úˇrady, v˚ubec ne-
pˇripustila, aby si nˇekdo dovolil nesouhlasit s jejími formami. Zákon
naˇrizoval úˇcast na bohoslužbách a zakazoval jakákoli náboženská
shromáždˇení bez úˇredního povolení, a to pod hrozbou trestu vˇezení,
vyhnanství nebo smrti.
Puritáni opouštˇejí Anglii
Panovník, který zaˇcátkem 17. století nastoupil na anglický tr ˚un,
prohlásil, že je odhodlán pˇrimˇet puritány, “aby se podˇrídili, . . . nebo
234
