122
Velké drama vˇek˚u
Vyslanc˚uv projev zap˚usobil na snˇem hlubokým dojmem. Nevy-
stoupil tam žádný Luther, aby jasnými a pˇresvˇedˇcivými pravdami
Božího slova pˇrekonal zastánce papežství. Nikdo se ani nepokusil
Luthera hájit. Projevila se všeobecná nálada — nejen odsoudit Lu-
thera a jeho uˇcení, ale pokud možno také vykoˇrenit kacíˇrství. ˇRím
dobˇre využil této pˇríležitosti k obhajobˇe své vˇeci — nezapomnˇel na
nic z toho, ˇcím mohl sám sebe ospravedlnit. Toto zdánlivé vítˇezství
však bylo pˇredzvˇestí porážky. Napˇríštˇe bude zˇretelnˇeji vidˇet rozdíl
mezi pravdou a bludem, jako by se stˇretly na bojišti v otevˇrené válce.
Od toho dne už ˇRím nebude stát tak jistˇe jako dosud.
Aˇckoli vˇetšina ˇclen˚u snˇemu by neváhala Luthera vydat, aby ho
ˇRím potrestal, byli mezi nimi také mnozí, kteˇrí zˇretelnˇe vnímali
zkaženost církve a pˇráli si, aby tyto zloˇrády byly odstranˇeny —
vˇedˇeli totiž, že kv˚uli zkaženosti a hrabivosti církevní vrchnosti trpí
pˇredevším nˇemecký lid. Vyslanec vylíˇcil papežskou vládu v co
nejpˇríznivˇejším svˇetle. Pán nicménˇe zap˚usobil na jednoho z ˇclen˚u
snˇemu, aby popsal následky papežské tyranie: saský vévoda Jiˇrí s
ohromující pˇresností vypoˇcítal lži a zloˇciny papežství a jejich hrozné
následky a v závˇeru své ˇreˇci prohlásil:
“
To jsou nˇekteré ze zloˇrád˚u, které volají proti ˇRímu. Všechen
stud šel stranou, jeho jediným cílem jsou . . . peníze, peníze, peníze
. . . ,
takže kazatelé, kteˇrí mají uˇcit pravdˇe, nešíˇrí nic jiného než lži,
a jsou nejen trpˇeni, ale jsou za to odmˇeˇnováni, protože ˇcím více
[103]
lžou, tím vˇetší jsou jejich zisky. Právˇe z tohoto zkaženého pramene
vytékají nakažené vody. Prostopášnost si podává ruku s lakotou. . .
Bˇeda, pohoršení zp˚usobené duchovenstvem vrhá mnoho ubohých
duší do vˇeˇcného zatracení. Musí být provedena všeobecná náprava.”
(
D’Aubigné, sv. 7, kap. 4)
Pˇriléhavˇejší a pádnˇejší odsouzení papežských zloˇrád˚u by neza-
znˇelo ani z úst samotného Luthera. Skuteˇcnost, že ˇreˇcník patˇril mezi
rozhodné Lutherovy nepˇrátele, jen posílila úˇcinek jeho slov. Kdyby
se oˇci shromáždˇených otevˇrely, uvidˇeli by ve svém stˇredu Boží an-
dˇely, jak pomocí paprsk˚u svˇetla prozaˇrují tmu bludu a otevírají mysli
a srdce pro pˇrijetí pravdy. Síla Boží pravdy a moudrosti ovládla i
odp˚urce reformace, a tak pˇripravila cestu pro velký úkol, který bylo
tˇreba zvládnout. Martin Luther u toho sice nebyl, ve shromáždˇení
však zaznˇel hlas nˇekoho ještˇe vˇetšího.
