120
Velké drama vˇek˚u
kou. Ten, kdo zachránil život tˇrí mládenc˚u v ohnivé peci, stále žije
a panuje. Jestliže mˇe nezachrání, má pro mne život malý význam.
[101]
Zabraˇnme jen tomu, aby se evangelium stalo pˇredmˇetem posmˇechu
bezbožných, a prolijme svou krev za to, aby nezvítˇezili. Mnˇe ne-
pˇrísluší rozhodovat o tom, zda m˚uj život nebo má smrt pˇrispˇeje ke
spáse všech. . . M˚užete ode mne oˇcekávat všechno, . . . jen ne útˇek
nebo odvolání. Utíkat nemohu, tím ménˇe odvolat.” (D’Aubigné, sv.
7,
kap. 1)
Luther ˚uv “pˇrípad” pˇred snˇemem
Když se po Wormsu rozkˇriklo, že Luther pˇredstoupí pˇred snˇem,
vyvolalo to všeobecný rozruch. Aleander, papežský legát, kterému
byl pˇrípad svˇeˇren, soptil vzteky; bylo mu jasné, že pˇrípad skonˇcí pro
papeže pohromou. Zahajovat vyšetˇrování pˇrípadu, v nˇemž papež už
vynesl rozsudek, znamenalo vlastnˇe odmítnout papežovu svrcho-
vanou autoritu. Navíc se obával, že výmluvné a pádné Lutherovy
d˚ukazy by mohly mnohá z knížat odvrátit od papeže. Proto u císaˇre
Karla naléhavˇe protestoval proti Lutherovu pˇríjezdu do Wormsu.
Právˇe v té dobˇe byla uveˇrejnˇena papežská bula, která ohlašovala
Lutherovu exkomunikaci z církve. To spolu s protestem papežského
vyslance pˇrimˇelo císaˇre, aby ustoupil. Napsal kurfiˇrtovi, že pokud
Luther neodvolá, musí z˚ustat ve Wittenberku.
Aleander se však s tímto vítˇezstvím nespokojil; vynaložil
všechny své schopnosti a lstivost, aby byl Luther odsouzen. Vy-
trvale pˇrípadem zamˇestnával knížata, preláty a ostatní ˇcleny snˇemu,
obvi ˇnoval reformátora ze “svádˇení a vzpoury, bezbožnosti a rou-
hání”. Jeho úsilí a horlivost však dávala jasnˇe tušit, jaký duch ho
ovládá. “Více než horlivost a zbožnost ho žene nenávist a touha po
pomstˇe”, soudilo se všeobecnˇe. (D’Aubigné, sv. 7, kap. 1) Vˇetšina
ˇclen˚u snˇemu byla nyní o poznání více naklonˇena posuzovat Luther ˚uv
pˇrípad pˇríznivˇe.
Aleander však stále d˚uraznˇeji císaˇri pˇripomínal, že je jeho po-
vinností provádˇet papežovy pˇríkazy. Podle nˇemeckých zákon˚u si
to však žádalo souhlas knížat. Císaˇr — pˇremožený nakonec legáto-
vou neodbytností — ho vyzval, aby pˇrípad pˇredložil snˇemu. “Pro
nuncia to byl slavný den. Snˇem byl významný, pˇrípad ještˇe význam-
nˇejší. Aleander na nˇem bude zastupovat ˇRím, . . . matku a paní všech
