120
      
      
        Velké drama vˇek˚u
      
      
        kou. Ten, kdo zachránil život tˇrí mládenc˚u v ohnivé peci, stále žije
      
      
        a panuje. Jestliže mˇe nezachrání, má pro mne život malý význam.
      
      
        [101]
      
      
        Zabraˇnme jen tomu, aby se evangelium stalo pˇredmˇetem posmˇechu
      
      
        bezbožných, a prolijme svou krev za to, aby nezvítˇezili. Mnˇe ne-
      
      
        pˇrísluší rozhodovat o tom, zda m˚uj život nebo má smrt pˇrispˇeje ke
      
      
        spáse všech. . . M˚užete ode mne oˇcekávat všechno, . . . jen ne útˇek
      
      
        nebo odvolání. Utíkat nemohu, tím ménˇe odvolat.” (D’Aubigné, sv.
      
      
        7,
      
      
        kap. 1)
      
      
        Luther ˚uv “pˇrípad” pˇred snˇemem
      
      
        Když se po Wormsu rozkˇriklo, že Luther pˇredstoupí pˇred snˇem,
      
      
        vyvolalo to všeobecný rozruch. Aleander, papežský legát, kterému
      
      
        byl pˇrípad svˇeˇren, soptil vzteky; bylo mu jasné, že pˇrípad skonˇcí pro
      
      
        papeže pohromou. Zahajovat vyšetˇrování pˇrípadu, v nˇemž papež už
      
      
        vynesl rozsudek, znamenalo vlastnˇe odmítnout papežovu svrcho-
      
      
        vanou autoritu. Navíc se obával, že výmluvné a pádné Lutherovy
      
      
        d˚ukazy by mohly mnohá z knížat odvrátit od papeže. Proto u císaˇre
      
      
        Karla naléhavˇe protestoval proti Lutherovu pˇríjezdu do Wormsu.
      
      
        Právˇe v té dobˇe byla uveˇrejnˇena papežská bula, která ohlašovala
      
      
        Lutherovu exkomunikaci z církve. To spolu s protestem papežského
      
      
        vyslance pˇrimˇelo císaˇre, aby ustoupil. Napsal kurfiˇrtovi, že pokud
      
      
        Luther neodvolá, musí z˚ustat ve Wittenberku.
      
      
        Aleander se však s tímto vítˇezstvím nespokojil; vynaložil
      
      
        všechny své schopnosti a lstivost, aby byl Luther odsouzen. Vy-
      
      
        trvale pˇrípadem zamˇestnával knížata, preláty a ostatní ˇcleny snˇemu,
      
      
        obvi ˇnoval reformátora ze “svádˇení a vzpoury, bezbožnosti a rou-
      
      
        hání”. Jeho úsilí a horlivost však dávala jasnˇe tušit, jaký duch ho
      
      
        ovládá. “Více než horlivost a zbožnost ho žene nenávist a touha po
      
      
        pomstˇe”, soudilo se všeobecnˇe. (D’Aubigné, sv. 7, kap. 1) Vˇetšina
      
      
        ˇclen˚u snˇemu byla nyní o poznání více naklonˇena posuzovat Luther ˚uv
      
      
        pˇrípad pˇríznivˇe.
      
      
        Aleander však stále d˚uraznˇeji císaˇri pˇripomínal, že je jeho po-
      
      
        vinností provádˇet papežovy pˇríkazy. Podle nˇemeckých zákon˚u si
      
      
        to však žádalo souhlas knížat. Císaˇr — pˇremožený nakonec legáto-
      
      
        vou neodbytností — ho vyzval, aby pˇrípad pˇredložil snˇemu. “Pro
      
      
        nuncia to byl slavný den. Snˇem byl významný, pˇrípad ještˇe význam-
      
      
        nˇejší. Aleander na nˇem bude zastupovat ˇRím, . . . matku a paní všech