110
Velké drama vˇek˚u
církve s výjimkou císaˇre všechny, bez ohledu na jejich postavení v
církvi nebo ve státˇe, kdo nebudou ochotni Luthera a jeho pˇrívržence
zatknout a pˇredat ˇRímu k potrestání.
V tom se projevil skuteˇcný duch papežství. Dokument ani v
náznaku nevykazuje rysy kˇrest’anského postoje, dokonce ani prosté
spravedlnosti. Luther žil daleko od ˇRíma, nemˇel možnost své stano-
visko vysvˇetlit a hájit. Aniž by byl jeho pˇrípad ˇrádnˇe vyšetˇren, byl
prohlášen za kacíˇre, obvinˇen a odsouzen, a to samozvaným “svatým
otcem”, jedinou, nejvyšší, neomylnou autoritou v církvi a v celé ˇríši.
V této dobˇe, kdy Luther tolik potˇreboval nˇejakého pˇrítele, který
by ho povzbudil, pˇrípadnˇe mu i poradil, poslala Boží prozˇretelnost
do Wittenberku Filipa Melanchthona. Byl to skromný a ostýchavý
mladý muž. Díky zdravému úsudku, rozsáhlým vˇedomostem a p˚uso-
bivé výˇreˇcnosti, ale i pro ryzost své povahy a smysl pro spravedlnost
si nicménˇe získal všeobecný obdiv a úctu. Jeho šlechetná povaha
pˇritom nebyla nijak zastínˇena výjimeˇcností jeho nadání. Záhy se
stal opravdovým uˇcedníkem evangelia a Lutherovým nejvˇernˇejším
pˇrítelem a d˚uležitým pomocníkem. Jeho laskavost, opatrnost a pˇres-
nost se dobˇre dopl ˇnovaly s Lutherovou odvahou a ˇcinorodostí. Jejich
[94]
spolupráce byla pro reformaci vítanou posilou, pro Luthera se navíc
stala zdrojem velkého povzbuzení.
Církevní soud se mˇel konat v Augsburku a Luther se chtˇel na
cestu vydat pˇešky. Jeho pˇrátelé však o nˇej mˇeli obavy, proslýchalo
se totiž, že bude cestou zajat a zavraždˇen. Proto ho prosili, aby se
cesty vzdal; naléhali na nˇej, aby naˇcas odjel z Wittenberku a ukryl
se v bezpeˇcí u lidí, kteˇrí ho rádi ochrání. Luther však nechtˇel opustit
místo, kam ho postavil B˚uh. Musí dál vˇernˇe hájit pravdu bez ohledu
na nesnáze, které ho provázejí. Prohlašoval: “Jsem jako Jeremiáš,
muž spor ˚u a boj ˚u, ˇcím ˇcastˇeji se však ozývají jejich hrozby, tím vˇetší
mám radost. . . Znevážili mou ˇcest a dobré jméno. Zbývá ještˇe jedno,
a to je mé ubohé tˇelo; at’ si je vezmou, zkrátí tak m˚uj život o nˇekolik
hodin. Co se však týˇce mé duše, tu si vzít nemohou. Kdo chce hlásat
svˇetu Kristovo slovo, musí poˇcítat v každém okamžiku se smrtí.”
(
D’Aubigné, sv. 4, kap. 4)
Zprávu o tom, že se Luther dostavil do Augsburku, vyslechl pa-
pežský vyslanec se zadostiuˇcinˇením. Zdálo se, že ten problematický
kacíˇr, který na sebe poutá pozornost celého svˇeta, je nyní v moci
ˇRíma, a vyslanec si umínil, že ho nesmí nechat uniknout.
